Článek
Martina je svobodná žena po čtyřicítce. Vystudovaná právnička, inteligentní, samostatná, vcelku pohledná. Bydlí ve vlastním domě, pracuje z domova a vede spořádaný život. Ráno si dá jogurt, odpoledne si objedná oběd z restaurace, večer se projde se svou jorkšírkou Týnou do parku mezi ostatní pejskaře. Týna je všechno. Parťačka. Opora. Důvod k pohybu. A vlastně… i smysl života.
Když Týna onemocněla, Martina plakala víc než při rozchodu se svým posledním přítelem, který ji opustil, když se ve třiceti rozhodla raději dál budovat kariéru.
„Já vím, že pes není člověk,“ říká. „Ale je tu každý den. Naslouchá. Není egoista. Nemá výčitky. Neptá se, kdy budu konečně vařit. Je to bezpodmínečná láska. A to je víc, než co mi kdy dal jakýkoli chlap.“
Co na to říct? Možná jen další otázku: co se to s námi vlastně děje?
Fenomén jménem „single se psem“
Z výzkumů (např. Pew Research Center) víme, že roste počet lidí, kteří zůstávají sami. Zejména ve velkých městech, zejména ženy. Sociologové mluví o „urban loneliness“ – městské osamělosti. Mnozí z těchto lidí si pořizují psa nebo kočku jako emocionální náplast. Funguje to. Zvíře je tiché, vděčné, závislé. Zvíře netlačí na manželství, děti ani hypotéku. A hlavně – neumí odcházet. A když už odchází, tak ne dobrovolně.
Domácí mazlíček se v těchto případech stává partnerem na plný úvazek. Spí v posteli, má vlastní instagram, slaví narozeniny, chodí do psí školky a dostává dárky k Vánocům. Jeho potřeby ovlivňují, kam dotyčná pojede na dovolenou, s kým se bude přátelit a jak bude vypadat její denní režim.
Tento jev není jen něčím roztomilým. Je symptomem něčeho hlubšího.
Nahrazujeme vztahy, protože se jich bojíme?
Martina není sama. Píšou mi další ženy, které vyměnily partnery za psy. Mají za sebou zklamání, někdy i trauma, rozvod, toxický vztah, zneužití. Pro některé je pes bezpečnou cestou, jak být znovu v „lásce“, ale bez rizika.
Jenže něco za něco.
Zvíře člověka nenutí růst. Neposkytne zpětnou vazbu. Nepochválí za to, že jste se přemohli a udrželi emoce. Nenaučí vás komunikovat. Nenutí vás řešit hádky. S partnerem musíte budovat, opravovat, kompromisovat. Se psem jen hladíte.
Možná se tedy nejedná o zvíře místo partnera. Možná je to zvíře místo sebe sama v plné podobě: včetně té zranitelné, konfliktní, dospělé části, kterou v sobě odmítáme přijmout, protože dnešní doba přeje jednoduchým řešením a citové náročnosti se bojí.
Muži na okraji? Nebo jen jinak?
Zatímco ženy hledají v psovi partnera, muži si pořizují motorky, auta, nebo počítačové sestavy za statisíce. Uzavírají se do herních světů nebo odjíždějí sami na treky. Každý po svém řeší, že se partnerství už dávno nezdá být stabilní institucí. Proč taky, když můžeš mít francouzského buldočka, co nikdy neodmlouvá a má z tebe radost každý den?
Zůstává otázka: proč se máme navzájem tak málo rádi, že jsme si přestali stát za to?
Mazlíček není problém. Útěk je problém.
Není nic špatného na tom mít psa. Ale je něco smutného na tom, když se z něho stane zástupná lidská bytost. Když lásku, blízkost a sdílení přenecháme tvorovi, který nikdy nebude schopen pravého dialogu. Tohle není obvinění. Je to výzva k zamyšlení.
Martina si toho je vědoma. Občas má pochybnosti, jestli to nevzdala moc brzy. Jestli neměla ještě trochu zabojovat. Ale pak se podívá na Týnu, jak spí stočená v klubíčku u topení, a připadá jí to všechno snazší.
Zdroje a doporučená literarura: Attached - Amir Levine, Rachel Heller
Jak poznat v partnerství citového vyděrače se dozvíte v tomto článku.
