Článek
Na mém účtu na Seznam Médium se mi svěřila známá z marketingu, že už se nemůže dívat na to, co se děje s mladými holkami na Instagramu. Měla na mysli konkrétní fenomén: jedna holka, jeden obličej, ale tisíc fotek. Ruka ve vlasech. Ruka u pusy. Vyšpulené rty. Ruka v bok. Výstřih zleva. Výstřih zprava. Zrcadlo v koupelně, pak auto, pak rozestlaná postel. A pořád dokola. Stejný filtr, stejný kukuč, stejná póza. Jen možná trošku jiný úhel, trošku jiná rtěnka.
Je to marketing, nebo zoufalství? A hlavně – kdo si na to ještě hraje?
Prázdný obsah bez hodnoty, kreativity a nápadu
V době, kdy jsme si kdysi v pubertě vystačili s jedním zrcadlem na záchodě a maximálně šesti fotkami na vyvolání, dnešní slečna přemýšlí, co jí tohle nové selfie přinese. Více sledujících? Možná nějakou spolupráci s proteinovým práškem? Ale hlavně si potvrdí si, že je ta žádoucí. Protože přesně o to jde. Nejde o kreativitu, ne o estetiku. Ale o potvrzení vlastní hodnoty v lajku.
Známá z marketingu mi vyprávěla o jedné dívce, která do své galerie dávala denně tři verze jediné fotky. Všechny skoro stejné. Ta holka přitom nebyla modelka, jen měla prostě obsesi „potřebuji být viděna“ Ne proto, co dělá. Ale proto, jak vypadá.
Když fotka nahradí duši
Kdysi ještě selfíčko bývalo hrou se sebeprezentací. Člověk se vyfotil na vrcholu hory, kterou zdolal. U tyrkysového moře dekorovaného pobřežními palmami, kde byl na dovolené. S kaprem majestátní velikosti, kterého právě vylovil. Prostě se fotil při něčem novém a zajímavém.
Dnes je selfíčko už většinou jen důkazem zoufalé touhy po pozornosti. Zatímco dřív lidé fotili zajímavé momenty, dnes se lidé fotí, aby ty momenty vůbec měli. Zvláštní je, že většina těchto dívek fotí výhradně sebe. Ne to, co vytvořily. Ne to, co prožívají. Ne své myšlenky. Jen obličej. Znovu a znovu. Někdy se to tváří jako seberealizace, jindy jako umění. Ve skutečnosti je to ale jako kdyby někdo celý den stál před zrcadlem a říkal: „Už jsem dost krásná?“
Selfie není problém. Problém je posedlost. Problém je, když se člověk redukuje jen na obraz. A když to nestačí, musí ten obraz pořád vylepšovat. Vyhladit pleť. Zvětšit oči. Zeštíhlit nos. Používat stále a stále nové filtry.
To, co dřív bylo intimním gestem, dnes připomíná digitální výkladní skříň. Selfíčkovou obsesí jsou postiženy dívky, které nevěří ve své dovednosti a schopnosti. Které si myslí, že čím víc selfie, tím víc lásky. A čím víc póz, tím větší šance na úspěch.
Sláva za každou cenu
Těžko soudit. Dnešní generace roste v digitálním akváriu. Chtějí být slavné. Ale ne zpěvem, ne vědou, ne vlastním podnikáním. Chtějí být slavné tím, že vypadají dobře. Vypadat dobře je práce. Ale jenom do momentu, než algoritmus změní pravidla. A místo jedné krásky začne nadržovat jiné.
„Je to absurdní,“ říká moje známá z marketingu. „Je to jako kdyby někdo prodával pořád stejný rohlík, ale tvrdil, že pokaždé chutná jinak.“ A přitom holky nechápou, proč jim mizí sledující. Proč už je nikdo nelajkuje. Proč ten „sen stát se influencerkou“ nevyšel. A nevyjde prakticky žádné z nich.
Možná proto, že sen bez obsahu zůstane jen bublinou.
O tom, jaký dopad má citový chlad rodičů a budoucí partnerský život dítěte se dočtete v tomto článku.
