Článek
Na mém účtu na Seznam Medium se se mnou podělil pan Petr o svůj silný otcovský příběh. Příběh muže, který vychovával dceru sám. Věnoval jí všechno, co mu jeho životní situace umožňovala. A nyní čelí nepochopitelné nenávisti od té, které zprostředkoval domov a lásku.
Jeho příběh začíná před šestnácti lety, kdy se bývalá manželka rozhodla odejít. Dcera Markéta byla tehdy čtyřletá. Žena ho opustila se slovy, že musí jít za svým štěstím, že potřebuje najít samu sebe, že nemůže zůstat v tísnivé rodinné bublině. Petr zůstal s dcerou, vzdělával ji, učil jí první písmena, vozil na kroužky, četl pohádky před spaním. Vše dělal s láskou, i když sám cítil ránu osudu.
Odpovědnost a láska
Petr sice pracoval na plný úvazek jako strojní technik, ale po večerech byl tátou, který nikdy nezklamal. Pokud nemohl přivézt dceru na baletní lekce, zajistil náhradní dopravu. Když nemohl být večer doma, provedl alespoň videohovor, aby neztratila pocit jistoty. Roky mu utíkaly v koloběhu práce a mateřského náhradnictví. Pomáhal jí s učením, chodil na třídní schůzky, povzbuzoval ji ve sportu. Chodil s ní na letní tábory jako vedoucí.
Kdy se to zlomilo
Přibližně v patnácti letech se mezi nimi začalo něco měnit. Puberta přinesla vzdor a odcizení. Dcera hledala vzory jinými směry. Když chtěla zůstat venku do večera, Petr argumentoval zodpovědností a starostí. Ona mu na oplátku vyčítala, že jí hází klacky pod nohy. Často mu oponovala, že už je „dospělá“, že na ni nemusí fyzicky čekat. Že je jí vlastně překážkou v životě.
Takové období vzdoru v pubertě je běžnou věcí. Ale bývalá manželka dokázala tohoto citlivého období šikovně využít.
Narážka na tradici a nespravedlnost
Jednou přišla s tvrzením, že matka je přirozená opora každé dcery a že je důležitější než otec. Nasypala tím sůl přímo do rány. Petr mlčel, ale v srdci cítil vlnu křivdy. Vychoval ji, učil jí hodnoty, trpělivě vysvětloval rozdíl mezi povinností a lží. Přesto v její hlavě měla žena, která odešla, automaticky vyšší status.
Rozchod a obviňování
Když se dcera rozhodla pro odchod z domova, aby nastoupila na vysokou školu v jiném městě, Petr jí zabalil kufr, pomohl dopravit se na koleje, napsal jí podporu. Očekával díky za to, co pro ni odvedl. Ale místo toho se dočkal obviňování. Byl příliš přísný. Nechápal ji. Zatímco její kamarádky psaly o mamince jako o něžné opatrovatelce, ona mu vyčítala málo empatie a nepochopení jejích potřeb.
Narážky na mateřskou roli
Ačkoliv to byla matka, kdo je kdysi opustil, začala Markéta z kolejí jezdit už jen k ní. Otcova práce, vytrvalost při výchově a stabilní podpora zničehonic zmizely v propadlišti dějin. Matka se pro ni stala jediným rodičem, ke kterému jí to táhlo.
Poslední černou kapkou do jeho víry v otcovskou spravedlnost bylo, když mu bývalá manželka napsala zprávu: „Vždycky jsem věděla, že tě o Markétu jednou připravím.“
Bolest mu svírá srdce
Petr má pocit, že celý život investovaný do jednoho vztahu se přes noc vytratil. To je věc, která mu nedává smysl. Nenávist ze strany bývalé manželky chápe… koneckonců by tenkrát neodešla, kdyby s ním byla skutečně šťastná. Nechápe ale postoj dcery. Jak mohla zapomenout na všechny ty roky, kdy z ní, krůček po krůčku, dělal soběstačného a plnohodnotného člověka?
Náznak možné cesty ven
Petr si stále uchovává naději. Že jednou jeho dcera procitne a uzná, že láska, kterou jí dal bez ohledu na všechny starosti a bez matky po boku, nebyla povinnost, ale obětavý dar. Že pohled do jeho, které mají stejnou barvu jako její, jednou rozechvěje její paměť. Že nezůstane v roli dítěte, které nespravedlivě odsoudilo toho, kdo ji chránil.
Petrova zkušenost ukazuje, že stereotypy o matkách coby jediných nositelkách rodičovských citů mohou ubližovat těm, kdo milují stejně. Ne vždy je pro matku její dítě na prvním místě. A ne vždy je ochotná vzdát se na jeho úkor své svobody. Někdy je to právě otec, kdo se svou tichou vytrvalostí vytváří teplo domova. Je to láska stejně cenná… jen není tak moc vidět.
O dceři, která v 35 stále žije s rodiči, se dočtete v tomto článku.
