Článek
Ticho. Přestávají sdílet své dny, své radosti i starosti. Nenápadně se vytrácí emocionální blízkost. Stále vaří, perou, pečují, ale už nejsou „přítomné“. Ve vztahu jsou fyzicky, ale duševně se už stěhují jinam.
Ženy si často nechávají bolest pro sebe. Mluví o ní s kamarádkou nebo terapeutem, ale doma o ní mlčí. V duchu si vedou seznam: „Nevšiml si, že jsem smutná. Zase zapomněl na výročí. Ani se nezeptal, jaký jsem měla den.“ Nejsou to jednorázové výbuchy, ale tiché bodání jehliček, které zanechávají trvalý otisk.
Muži: zavřené dveře a útěky do aktivit
Mužům chybí slova. Nikoliv city. Nejsou tedy emočně ploší, ale jejich výchova je často vedla k tomu, aby své emoce potlačovali a nevyjadřovali. Místo aby řekli: „Cítím se nevyslyšený, odstrčený,“ raději prohodí: „Jdu do garáže.“ Nebo: „Mám toho v práci dost.“ Jejich ticho není vždy nezájmem, ale neschopností to vyjádřit s odhalením svých vnitřních pnutí.
Často se stává, že když je muž nespokojen, přesměruje své emoce do činnosti: více sportuje, více pracuje, začne více pít, nebo se uzavře do světa her či mobilu. Nejde o lenost nebo sobectví, ale o útěky. Hledá místo, kde není konfrontován s tím, že doma něco nefunguje.
Statistika: kolik žen je nespokojených?
Podle amerických výzkumů z posledních let až 60 % rozvodů iniciují ženy. A když se jich ptali, proč, nejčastější odpovědi byly: „Nedával mi pozornost.“, „Cítila jsem se neviditelná.“, „Už jsme si neměli co říct.“
Průzkumy také ukazují, že více než 25 % žen považuje své manželství za „emočně nenaplněná“. U mužů to bylo jen kolem 15 %.
Ženy tedy nejen častěji identifikují, že vztah nefunguje, ale také jsou ty, kdo ho častěji opouštějí. Ženy, které obecně touží především po emoční blízkosti, radši odejdou, než aby zůstaly ve vztahu, který je opakem intimity. Je to logické, protože něžnějšímu pohlaví jde především o pocit jistoty a bezpečí, které má zdravě fungující partnerství přinášet.
Malé signály, které říkají vše
Žena, která přestává mluvit o svých snech. Muž, který už nepřijde dát pusu na dobrou noc. Ona přestává řešit, co si vezme na večeři, on začíná trávit víkendy s partou mimo domov. Zdánlivé maličkosti, které ale říkají: „Necítím se tu dobře.“
Empatii se vysmíváme jako slabosti. Spolupráci označujeme za nerozhodnost. A partnera, který chce mluvit o pocitech, podezříváme, že je „moc citlivý“. Místo toho, abychom to brali jako snahu zachránit to, co ještě zůstává.
Dá se to změnit?
Ano, ale vyžaduje to oboustranné úsilí. Vztah se nezachrání tím, že jeden začne více mluvit a druhý více mlčí. Vyřešení nepřináší ani hádky, ani ticho, ale odvaha začít znovu sdílet, být zranitelný. Tedy přirozená komunikace, kde nejde oběma stranám o to, aby vyhráli konfrontaci. Musím jim jít o konstruktivní nalezení vzájemné shody. Proto by si nejdřív každý z nich měl položit zásadní otázku: „Stojím vůbec o to vztah zachránit?“.
Terapie párů ukazuje, že i páry, které už spolu roky skoro nemluví, se mohou opět najít. Ovšem pouze pokud oba přestanou hrát na vítězství svého ega a „já“ znovu změní na „my“.
Zdroje a doporučená literatura:
The Seven Principles for Making Marriage Work: John M. Gottman
Revealing Divorce Statistics In 2025
O tom, proč si někteří pořizují místo partnera raději psa, se dočtete v tomto článku.
