Házíte sami sobě klacky pod nohy? Nejste v tom zdaleka sami

Odkládáme důležité úkoly, sabotujeme vlastní příležitosti, prokrastinujeme nebo se těsně před rozhodující chvílí pustíme do činností, které nás jen odvádějí od cíle. Mozek přitom nejedná proti nám — naopak, chrání nás. Jen z velmi nešťastného úhlu pohledu.

Sebesabotáž má mnoho tváří, ale vždy stojí na jednom z nejprimitivnějších lidských mechanismů. Na strachu. Strach ze selhání je jasný: nikdo nechce čelit zklamání, posměchu nebo ztrátě sebeúcty. Jenže stejně silný může být i strach z úspěchu. Protože úspěch s sebou přináší závazky, očekávání, tlak okolí i nutnost změnit své dosavadní já. Když uspěju, budu si to muset udržet. Jinak ostatní zklamu. Budu muset být pořád „ten, komu se daří“. A to je děsivé.

Mozek pak volí zvláštní strategii. Raději si vytvoří záminku, proč se nezadařilo. Když se na důležitou zkoušku nebudu učit a raději půjdu popít s přáteli, pak pravděpodobně neuspěji. Následně se pak můžu vymluvit na jiné okolnosti, než na nedostatek schopností. Sebesabotáž tak paradoxně slouží jako obrana ega.

Každý člověk má tendenci udržovat stabilitu. I když je nepříjemná, je známá. Mozek miluje jistotu a nenávidí nejistotu. Proto když se snažíme o změnu, která by nás mohla posunout kupředu, vnitřní systém varování se spustí jako alarm. A my se často nevědomě stáhneme zpět do bezpečí.

Zajímavé je, že sabotáž se často objeví těsně před úspěchem. Sportovec přestane trénovat, student odkládá přípravu, člověk v terapii přestane docházet právě ve chvíli, kdy se začne něco dít. Komfortní zóna má silnou přitažlivost. Je totiž o důvěrně známém. A mozek by raději zůstal v nešťastném známém prostředí než riskoval nové, i kdyby mohlo být lepší.

Sebesabotáž se často rodí v dětství. Když dítě vyrůstá v prostředí, kde se jeho snaha setkává s kritikou nebo ignorováním, naučí se, že úspěch stejně nemá cenu. Vnitřní hlas, který kdysi patřil rodiči, učiteli nebo vrstevníkovi, se stane součástí psychiky. A kdykoli se v dospělosti pokusíme něco změnit, tento hlas zašeptá: „Stejně to nezvládneš.“

Tohle vnitřní přesvědčení může být tak silné, že i když si vědomě přejeme uspět, podvědomí udělá všechno pro to, aby nás udrželo v roli, kterou zná. Protože změna identity (z člověka, který selhává, na člověka, který uspívá) znamená vnitřní revoluci. A mozek revoluce nemá rád.

Dalším paradoxním zdrojem sebesabotáže je potřeba kontroly. Když něco pokazím vědomě, mám situaci pořád ve svých rukách. Když selžu i přesto, že jsem udělal maximum, znamená to, že kontrolu nemám. A to je pro mnoho lidí ještě děsivější než selhání samotné.

Takto vzniká nebezpečný aspekt: sabotujeme sami sebe, abychom se cítili bezpečně. Když neudělám vše, co můžu, a výsledek bude špatný, mám aspoň alibi. Když se ale snažím naplno a výsledek je nejistý, riskuji konfrontaci s tím, že nejsem všemocný. Sebesabotáž nám tak dává iluzi moci…přestože nás ve skutečnosti oslabuje.

Mnoho lidí si hluboko uvnitř nese pocit, že si úspěch nezaslouží. Že nejsou dost chytří, krásní, výkonní nebo zajímaví. A protože mozek usiluje o vnitřní konzistenci, udělá vše pro to, aby realita odpovídala tomuto přesvědčení. Pokud věřím, že si štěstí nezasloužím, nevědomky udělám vše proto, abych o něj přišel.

Vztahy se pak opakují podle stejného scénáře, pracovní příležitosti se rozplývají těsně před cílem a my zůstáváme ve známém pocitu: „Vidíš, já věděl, že to stejně nedopadne.“ Sebehodnota není pouze sebedůvěře, ale i o hlubokém přesvědčení, že mám právo být šťastný. Bez něj se jakýkoli úspěch bude zdát dočasný nebo nezasloužený.

Základem je uvědomění. Poznat okamžik, kdy sami sobě škodíme. Všimnout si, že odkládáme, zlehčujeme, ztrácíme disciplínu. A to vše ve chvíli, kdy se blíží úspěch. Není nutné se hned trestat, stačí si uvědomit motiv, který se skrývá pod povrchem (strach ze změny, obrana ega nebo o vnitřní nedostatek lásky k sobě).

Zdroje a doporučená literatura:

Gay Hendricks: The Big Leap (HarperCollins, 2009)

Jak poznat, jestli už nepatříte mezi toxické lidi, se dozvíte v tomto článku.