Článek
Masturbace v partnerství bývá stále pro mnoho lidí skryté téma. Něco, co se tak nějak děje, ale nemluví se o tom. Něco, co je buď považováno za osobní hygienu duše, nebo za tichou zradu. Vědomý vztah však vzniká až v momentu, kdy se intimita neomezuje na to, co děláme spolu, ale zahrnuje i to, co děláme sami v sobě a se sebou. A právě tady se začíná rozhodovat o tom, zda masturbace vztah narušuje, nebo naopak prohlubuje.
Kdy se masturbace stává hrozbou
Problém není v doteku. Problém začíná ve chvíli, kdy jeden z partnerů používá masturbaci jako únik. Když se stává náhradní realitou, do které je snazší odejít, než zůstat ve vztahové pravdě. Když není reakcí na potřebu těla, ale na emocionální odstup, nevyřčenou bolest nebo neřešený stín mezi dvěma lidmi. Největší iluze vztahů spočívá v tom, že pokud se o věci nemluví, přestanou existovat. Nepřestanou. Jen se mění jejich podoba. Tělo pak často mluví místo nás. Masturbace jako anestetikum. Masturbace jako sabotáž. Masturbace jako způsob, jak necítit, že v posteli už dávno neleží jen dva lidé, ale i nekomunikovaná nespokojenost.
Tady skutečně hrozba vzniká. Ne samotným činem, ale tím, že nahrazuje živý vztah.
Kdy je naopak znamením zdravé sexuality
Pokud se stane vědomým, otevřeným a přirozeným prvkem života, masturbace může naopak přinést do vztahu něco velmi cenného. Poznání vlastního těla. Schopnost přicházet do intimity z plnosti, ne z hladu. Vědomí, že partner není vending machine na dopamin, ale součást erotické dynamiky, která vzniká z autenticity, ne z nouze. V dlouhodobých vztazích totiž časem zaniká lov a přichází zvyk. A zvyk, pokud mu není vdechována živost, zabíjí jemnost. Člověk, který má dobrý vztah ke svému tělu i mimo sexuální setkání, má často víc přítomnosti, méně závislosti a zároveň větší schopnost volby. Nehledá vzrušení z nouze, ale tvoří ho z vědomí.
To je princip skutečné intimity. Ne být druhému nutně potřebný, ale být mu přitažlivě přítomný.
Masturbace jako přiznání úrovně vědomí
Může být dětinským útěkem. Může být narcistickým vyzvednutím sebe nad druhého. Ale může být i tichým rituálem návratu do těla. Záleží pouze na tom, co v člověku převládá. Únik nebo integrace. Strach nebo láska. Uzavření nebo zvědomění.
Partnerství není o zákazu nebo povolení. Je o pravdě.
Mluvit o masturbaci ve vztahu ne jako o vině, ale jako o zrcadle. Ne jako o konkurenci partnerovi, ale jako o informaci o vnitřním stavu. Muž nebo žena, kteří se cítí ve vztahu svobodněji než kontrolovaně, daleko méně potřebují utíkat. Tedy je opět jedinou pravdivou odpovědí důvěra. Vztah postavený na důvěře vydrží i erotickou samostatnost. Vztah postavený na strachu nevydrží ani polibek s jiným podtextem než byl zamýšlen.
Kdy je to cesta do pekla a kdy do hlubší intimity
Masturbace ohrožuje vztah ve chvíli, kdy slouží ke skrývání. Kdy tiše nahrazuje to, co by mělo být sdíleno. Kdy zasahuje do přirozeného toku sexuálního soužití. Kdy ignoruje, že vedle leží živý člověk, po kterém už netoužíme spíš emocionálně než fyzicky. Naopak posiluje vztah, pokud je projevem samostatné tělesné inteligence. Pokud je vědomým aktem sebeblízkosti, nikoliv úniku. Pokud dokonce otevírá prostor k upřímnému rozhovoru o tom, co nám dělá dobře. Tam, kde se nehraje na ideální páry, ale na pravdivé, se z masturbace může stát brána k celistvějšímu sexuálnímu světu.
Ve skutečně zralém vztahu se masturbace nestává hrozbou. Stává se kompasem, který může nasměrovat loď partnerského soužití do ještě hlubších vod vzájemné důvěry.
Zdroje a doporučená literatura:
Ian Kerner: She Comes First (HarperCollins Publishers, 2004)
O tom, co všechno o protějšku poznáme z líbání, se dočtete v tomto článku.
