Článek
To, co se s vámi v takové chvíli děje, je naprosto přirozené. Přijměte to jako fakt. Proč tedy máme z emočního vypětí tak špatný pocit?
Mnoho lidí vyrostlo s přesvědčením, že emoce je třeba potlačit. Hněv se nehodí, pláč je slabost, úzkost se neříká nahlas. A tak se učíme tvářit klidně, zatímco uvnitř nás to vře. Emoce ale nezmizí, když je potlačíme. Jen si najdou jinou cestu ven – v těle, ve vztazích, v návycích, ve zdraví.
Zvládání emočních bouří tedy neznamená potlačení. Znamená uznání, pojmenování, přijetí a až poté usměrnění. Emoce nejsou špatné. Emoce zcela nezbytnou součástí našich životů. A jsou jako vlna – pokud jí neklademe odpor, projde a odezní.
Tělo jako první signalizátor
Než si vůbec uvědomíme, co cítíme, tělo už vysílá signály. Stažený hrudník, svírající se žaludek, zatajený dech. Pokud se naučíme naslouchat tělu, často dokážeme zachytit nával stresu dřív, než nás zcela pohltí. Tělo nás neklame. A když ho ignorujeme, vezme to do vlastních rukou – bolestí, únavou, nemocí.
V emočně náročných chvílích zkuste:
- Položit si ruku na hruď nebo břicho a vnímat dech
- Dát si pauzu na tři hluboké nádechy a výdechy
- Říct si v duchu: Tohle je těžké, ale zvládnu to
Není to magie. Je to návrat k sobě.
Práce s dechem a pozorností
Dech je jedním z nejmocnějších nástrojů, který máme k dispozici. Když jsme ve stresu, automaticky dýcháme mělce. Pokud dýchání prohloubíme, dáváme tělu i mozku signál, že jsme v bezpečí. Tím aktivujeme parasympatikus, tedy část nervového systému odpovědnou za klid, regeneraci a stabilitu.
Zkuste jednoduché dechové cvičení:
- 4 sekundy nádech
- 4 sekundy zadržení
- 4 sekundy výdech
- 4 sekundy zadržení
Stačí pár minut a tělo začne uvolňovat napětí.
Hněv, smutek, úzkost? Každá emoce má svůj jazyk
Každá emoce s námi mluví jinak. Hněv často ukazuje, že jsme překročili vlastní hranice. Smutek volá po ztrátě nebo potřebě pustit něco starého. Úzkost křičí, že budoucnost je nejistá a potřebujeme víc bezpečí. Když se naučíme rozpoznávat, co která emoce signalizuje, přestaneme s nimi bojovat a začneme s nimi spolupracovat.
Emoce nejsou logické. Ale mají logiku.
Vnitřní dítě stále mluví
Velká část silných emočních reakcí pramení z minulosti. Někdy reagujeme na současnou situaci přehnaně právě proto, že v nás spustila starou bolest. Pocit odmítnutí, ponížení, strachu. V takových chvílích se aktivuje naše vnitřní dítě, což je ta část nás, která byla kdysi zraněná a dosud nebyla plně vyslyšena.
Zkuste si v těžké chvíli položit otázku:
Na koho mi tohle připomíná?
Kdy jsem se takhle cítila naposledy – a bylo mi třeba osm?
Co bych tehdy potřeboval slyšet?
Když dáme prostor svému vnitřnímu dítěti, často dojde k úlevě. Ne proto, že se situace vyřeší. Ale protože jsme konečně viděni a slyšeni. Jsme sami sebou.
Příprava na bouři
Stres a emoční vichřice přichází obvykle tehdy, když jsme unavení, zahlcení nebo dlouhodobě potlačujeme své potřeby. Proto je důležité budovat vnitřní odolnost i v obdobích klidu. Pomáhá:
- pravidelný pohyb a pobyt na čerstvém vzduchu
- kvalitní spánek
- zdravé hranice ve vztazích
- vyjadřování emocí v bezpečném prostředí
- občasné ticho a čas pro sebe
To vše vytváří pomyslný emoční sval, který nás podrží ve chvílích, kdy dojde k výbuchu.
Slzy, výbuchy, křik? Nejsou selháním
Ne každý výbuch emocí je nutné analyzovat. Někdy se tělo prostě čistí. Stejně jako se nepotlačujeme kašel nebo kýchání, nemá smysl cítit vinu za slzy nebo chvíli slabosti. Emoce potřebují být vyjádřeny. A někdy stačí jedno obejmutí, chvíle ticha nebo napsání dopisu, který nikomu nepošleme.
To, co cítíte, je v pořádku. Nezdravé to je teprve tehdy, když to dlouhodobě neříkáte, neukazujete, a hlavně se snažíte sami sobě namluvit, že to ani necítíte.
Zdroje a doporučená literatura: Emotional Agility, Susan David
O významu ledvin v našem těle se dozvíte v tomto článku.
