Článek
Zatímco muž touží po klidu a tichu, žena potřebuje rozhovor, sdílení, emoci. A v některých případech i hlasitější výměnu názorů. Na tomto rozdílu není nic špatně. Je totiž hluboce zakořeněn v naší evoluční historii. Abychom pochopili současné neshody, je třeba se podívat zpět do dávné minulosti.
Muž jako lovec: cesta do nebezpečí
V období, kdy lidstvo žilo v kmenech a přežívalo díky lovu a sběru, bylo úkolem muže opouštět bezpečný prostor domova a vydávat se do neznáma. Lov byl nebezpečný, vyžadoval soustředění, ticho, vnitřní klid i schopnost rychlé reakce. Muž byl po celou dobu ve stavu sympaticu – tedy v režimu boje nebo útěku. Tento fyziologický stav odpovídá napětí, soustředění, vysoké hladině stresových hormonů a maximální připravenosti k přežití.
Po návratu do tábora nebo jeskyně potřeboval tělo uvést zpět do rovnováhy. Byl to moment přepnutí z režimu sympaticu do parasympaticu – tedy do hlubokého klidu a uvolnění. Tehdy muž skutečně regeneroval. A právě tento vzorec máme v sobě zakódovaný dodnes.
Televize jako moderní oheň
Zatímco muž dříve po návratu z lovu seděl u ohně, díval se do plamenů a vnímal pocit bezpečí, dnes tuto funkci často plní televize. Možná to zní banálně, ale pohled na plápolající obrazovku, bez aktivního přemýšlení, má skutečně podobný účinek jako pozorování ohně. Je to forma meditace, i když pasivní.
Muž tak usedá do svého moderního bezpečného prostoru. Nechce mluvit, nechce řešit, nechce vykládat o svém dni. Potřebuje si vnitřně zpracovat zážitky, myšlenky, stresy. Často mlčí, přepíná kanály, sleduje pohyblivé obrazy bez hlubšího zájmu. To není známka neschopnosti nebo odtažitosti. Je to známka, že se cítí doma, že se konečně může uvolnit.
Žena jako strážkyně ohně
Zatímco muž lovil, žena zůstávala blíže domovu. Jejím úkolem bylo nejen starat se o děti, ale také udržovat teplo, pořádek a bezpečí. Byla zodpovědná za každodenní fungování. Zatímco muž prožíval nebezpečí venku, žena se musela orientovat na detaily, komunikaci a neustálý kontakt s okolím.
Její tělo a mozek tak byly nastaveny na větší citlivost, na potřebu sdílet, vyjadřovat, reagovat. Důležitým mechanismem bylo mluvení – způsob, jak se udržovala sociální soudržnost, předávaly se informace i emoce. I tohle nastavení přetrvalo do dnešních dnů.
Dnešní žena může být úspěšná, pracující a nezávislá, ale její nervová soustava má stále tendenci zpracovávat stres skrze verbální komunikaci. Když po náročném dni dorazí domů a vidí rozházené věci, nepořádek nebo nevšímavost, přirozeně v ní roste vnitřní napětí. A protože potřebuje mluvit, potřebuje emoci dostat ven, často přijde i zvýšený hlas nebo hádka.
Dvě biologické strategie v jednom obýváku
Muž, který utíká do ticha, a žena, která potřebuje mluvit. Muž, který se vypne, a žena, která se zapne. To jsou dvě naprosto odlišné strategie, které však vznikly jako přirozená reakce na odlišné životní role. Problém není v tom, že se tyto strategie liší. Problém je v tom, že se vzájemně neuznáváme a nerozumíme si.
Muž nechápe, proč žena tolik řeší ponožky na zemi. Vždyť je přece doma, může si konečně odpočinout. Žena nechápe, proč je muž pasivní, proč jí nepomůže, proč nereaguje na její energii. A pak přichází frustrace, obviňování a někdy i chlad.
Ale když se na to podíváme z pohledu biologie a vývoje, je jasné, že oba dělají to, co jejich mozek považuje za nejlogičtější. Každý si zpracovává stres jinak. Každý si hledá svou cestu zpět do rovnováhy.
Hádka jako ventil i volání po kontaktu
Pro mnoho žen není hádka destrukcí, ale pokusem o spojení. Potřebují slyšet reakci, cítit, že druhý žije, že s nimi komunikuje. Hádka je způsob, jak přetlak ventilovat, jak dosáhnout odezvy. Není to vždy ideální forma, ale je pochopitelná. A často vzniká právě z nepochopení ticha na druhé straně.
Muž zase mlčí ne proto, že by nechtěl mluvit, ale proto, že ještě nemá z čeho čerpat. Potřebuje vnitřní klid, aby mohl později být schopen kontaktu. Pokud je neustále vyzýván k reakci, jeho nervový systém se cítí ohrožen a on se stahuje ještě víc.
Moderní doba, staré programy
Přestože žijeme v digitální éře, náš mozek se za posledních pár desítek tisíc let příliš nezměnil. Fungujeme stále na starých programech. Muži a ženy dnes často plní jiné role než dříve, ale jejich nervová soustava zůstává naprogramovaná podle vzorců přežití.
Muži dál zajišťují rodinu – i když už ne oštěpem, ale výplatou. Ženy dál hlídají bezpečný chod domácnosti – i když už ne v jeskyni, ale v bytě 3+kk. Vzorce se mění pomaleji než technologie. A tak místo, abychom se obviňovali, je mnohem užitečnější se navzájem pochopit.
Co s tím?
Klíčem k harmonii není změnit jeden druhého, ale naučit se vnímat rozdílnost jako přirozenost. Pokud žena ví, že muž po návratu potřebuje chvíli ticha, může mu dát prostor a počkat. Pokud muž ví, že žena potřebuje vyjádřit emoce a vnímat kontakt, může se později do konverzace zapojit s respektem. Není třeba potlačovat emoce ani potřebu klidu. Je ale potřeba hledat cesty, jak obě potřeby propojit. A to vyžaduje vědomou komunikaci, laskavost i ochotu přestat bojovat o to, kdo má pravdu.
Zdroje a doporučená literatura: Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše/John Gray
Co všechno napoví o protějšku líbání se dozvíte v tomto článku.
