Článek
Kdy konečně zmizí divné myšlenky. Kdy přestane být všechno tak těžké. Kdy přijde radost. Kdy se probudíme a řekneme si: Tak, teď už je všechno v pořádku. Jenže z očekávání se postupně stane vnitřní kontrola. Člověk se začne sledovat a ptát se: Jsem už šťastný? Je mi dneska dobře? Proč necítím větší radost? Co se mnou pořád je? A čím víc hledá důkaz, že už se konečně cítí dobře, tím méně dokáže jednoduše prožívat to, co právě přichází.
ZE ŠTĚSTÍ SE STANE ÚKOL
Tohle je první past. Štěstí přestane být přirozeným vedlejším produktem života a stane se cílem, který je potřeba splnit. Takže zase žijeme pro výkon, místo abychom žili pro radost. Vytvoříme si představu, jak bychom se měli cítit, a každou odchylku začneme vnímat jako problém. Místo abychom si užili obyčejně příjemný večer, kontrolujeme, jestli si ho užíváme dost. Místo abychom nechal smutek projít, začneme ho považovat za důkaz, že jsme se nikam neposunuli. Najednou nestačí být dobře. Musí být dobře tím správným způsobem.
ZAČNEŠ POROVNÁVAT SKUTEČNÝ ŽIVOT S PŘEDSTAVOU ŠTĚSTÍ
A tady vzniká další problém. Představa šťastného života bývá mnohem dokonalejší než skutečný život. V představě má člověk klid v hlavě, dobré vztahy, dostatek energie, práci, která ho baví, čas na sebe a pocit, že všechno konečně dává smysl. Jenže skutečný život obsahuje únavu, nudu, hádky, nejistotu, zklamání, obyčejné dny i chvíle, kdy člověk prostě nemá náladu. Když pak skutečnost porovnáváme s ideálem, který jsme si vytvořili, i dobrý život začne vypadat jako nedostatečný. Ne proto, že by byl špatný. Protože od něj očekáváme pocit, který v něm nejde udržet nepřetržitě.
NEJHORŠÍ JE, KDYŽ ZAČNEŠ SLEDOVAT VLASTNÍ POCITY
Představ si, že se večer díváš na film s člověkem, kterého máš rád. Normálně bys prostě seděl, smál se a vnímal společný večer. Jenže najednou tě napadne: Jsem teď šťastný? Zaměříš pozornost dovnitř. A tím se něco změní. Už nejsi jen uvnitř okamžiku. Stojíš vedle sebe a pozoruješ se. Sleduješ vlastní emoci místo toho, abys ji prožíval. Je dost silná? Trvá dost dlouho? Proč necítím větší radost? Výzkum právě tohle sledování označuje za jeden z mechanismů, který může paradox hledání štěstí posilovat. Když pořád kontroluješ, jestli už jsi šťastný, přestáváš být jednoduše přítomný v tom, co se právě děje.
ČÍM VÍC SE KONTROLUJEŠ, TÍM VÍC HLEDÁŠ, CO JE ŠPATNĚ
Smutek je problém. Úzkost je problém. Vztek je problém. Nuda je problém. Špatný den je problém. Dokonce i obyčejná únava začne působit jako známka toho, že se s tebou něco děje. Člověk přestává přijímat nepříjemné emoce jako součást života a začíná je chápat jako překážky na cestě ke štěstí. Jenže emoce nejsou porucha systému. Smutek přirozeně patří ke ztrátě. Strach upozorňuje na nebezpečí. Vztek signalizuje překročenou hranici. A někdy jsi prostě unavený. Život, ve kterém je každá nepříjemná emoce považovaná za chybu, se velmi rychle stane vyčerpávajícím.
Člověk, který čeká na konečný stav štěstí, se začne podobat běžci, jenž má za úkol dorazit do cíle. Každý den vyhodnocuje svůj stav. Každou změnu nálady porovnává s předchozím dnem. Každý návrat nepříjemné myšlenky vnímá jako selhání. A tím se pozornost přesouvá z vlastního života na vlastní psychiku. Místo skutečného života přichází monitoring. A z monitoringu se snadno stane další zdroj napětí.
ŠTĚSTÍ NENÍ STAV, VE KTERÉM UŽ NIKDY NEBUDEŠ SMUTNÝ
Jedna z největších pastí spočívá v představě, že šťastný člověk se pozná podle toho, že je mu většinu času dobře. Jenže psychicky zdravý život není nepřetržitá euforie. Obsahuje radost i smutek, nadšení i únavu, jistotu i pochybnosti. Rozdíl je v tom, jestli člověk jednotlivou nepříjemnou emoci prožije jako součást života, nebo jako důkaz, že jeho život nefunguje. Když se každé špatné ráno stane důvodem k otázce, co je se mnou špatně, jeden špatný den dostane mnohem větší význam, než si zaslouží.
Člověk chce být šťastný. Proto začne štěstí sledovat. Začne ho měřit. Porovnává dnešek se včerejškem. Kontroluje své emoce. Bojuje s těmi nepříjemnými. Nastaví si představu, jak by měl vypadat jeho vnitřní život. A každá nedokonalost mu připomene, že ještě není tam, kde by chtěl být. Štěstí se tím promění v další stanovenou metu. Další úkol. Další věc, ve které člověk musí uspět. A čím víc se snaží dokázat, že je šťastný, tím méně prostoru zbývá pro obyčejné prožívání toho, co ke štěstí vede.
Největší změna někdy přichází ve chvíli, kdy člověk přestane čekat na okamžik, kdy už bude všechno konečně v pořádku. Neznamená to rezignaci. Znamená to přestat ze svého vnitřního stavu dělat vysvědčení vlastního života. Někdy právě ve chvíli, kdy přestaneš štěstí analyzovat, začneš si skutečně užívat obyčejných věcí, které k němu vedou.
Zdroje a doporučená literatura:
The Happiness Trap
(2007, Exisle Publishing): Russ Harris
Mindset: The New Psychology of Success (2006, Random House), Carol S. Dweck
