Článek
Kolja, coby laskavý poetický snímek, dosáhl na nejvyšší filmovou metu – Oscara. Tísnivý thriller Je třeba zabít Sekala zase v roce 1999 smetl českou konkurenci a získal rekordních deset Českých lvů. Přestože na Oscara nedosáhl, dodnes je mnohými filmovými kritiky považován za nejlepší český film porevoluční éry.
Dva výjimečné snímky. Dva velké domácí úspěchy. A přesto dva naprosto rozdílné způsoby, jak pracovat s emocemi diváka.
U Kolji divák ví, u Sekala je rozervaný
U Kolji divák přesně ví, jaký pocit má mít. Český scénáristický fenomén Zdeněk Svěrák ho k němu dovede svým klasickým humorem, pocitem dětského osamění, postupným sbližováním a nakonec emocionální odměnou. Film diváka pohladí, rozesměje, dojme a na konci mu nabídne pocit uspokojení. Zasáhne divákovo srdce. A to je vynikající práce, protože přesně to bylo jeho účelem.
Je ale srdce při sledování dramatu opravdu tím nejsilnějším orgánem?
U Sekala divák neví, jaké pocity má vlastně mít. A to je strašně nepříjemné. Začne se mu rozpadat emocionální jistota. Je vtažen do světa, který zlověstně odhaluje odvrácenou stranu lidské morálky. Neví, komu může věřit. Neví, co má vlastně cítit. Ale ten svět je zároveň tak působivý, že se od něj nedokáže odtrhnout, přestože v něm vůbec nechce být. Úzkostí se mu stahuje hrdlo, žaludek křičí po úlevě, oči však dál bez mrknutí sledují celou scenérii až do bezútěšného konce.
A právě tady se začíná lámat rozdíl mezi filmem, který nám emoci předloží, a filmem, který ji v nás vyvolá.
U Kolji dostáváme emoci, kterou dokážeme snadno přijmout. Víme, kdy se máme smát, kdy nás má dojmout dětská osamělost, kdy máme cítit něhu a kdy přijde emocionální úleva. Film nás bezpečně vede přesně tam, kam potřebuje.
U Sekala je to jiné. Film nám nedává pohodlný návod k použití vlastních emocí. Vtáhne nás do prostředí, kde dobro a zlo existují vedle sebe, kde strach ovlivňuje lidská rozhodnutí a kde se morální hranice neustále posouvají. Sledujeme svět, ve kterém bychom sami rozhodně žít nechtěli. Přesto z něj nedokážeme odejít. A v tom je jeho síla. Nejde pouze o to, co se ve filmu stane. Jde o to, co se během toho děje s divákem.
Rozdíl mezi filmem, kterému zatleskáme a filmem, který se nám vryje do paměti
Můžeme natočit scénu, která je dokonale vystavěná, krásně zahraná a technicky bezchybná. Divák ji pochopí, ocení, ale než si dojde do lednice pro něco k pití, zapomene na ni.
Pak existují scény, které se nám dostanou pod kůži. Kterých se nedokážeme zbavit. Film skončí, nám ale stále hučí v hlavě jeho nejvýraznější výjevy. Nevíme přesně proč, ale ty pocity v nás zůstávájí. Ještě když uléháme do postele, prolétnou nám hlavou emoce, které nedokážeme přesně definovat. Nevíme, zda jsme za ně rádi, nebo zda se jich chceme už konečně zbavit.
Dva přístupy, dvě zručné ukázky filmového řemesla
Takto tedy vzniká rozdíl mezi emocí, kterou nám film nabídne, a emocí, kterou v nás film skutečně vytvoří. Kolja nás vede k pocitu. Sekal nás do něj uvrhne. Jeden film nás obejme. Druhý nás sevře. Jeden pohltí srdce, druhý zaplaví střeva a dostane se až do žaludku.
Ani jeden z těchto přístupů není špatně. Naopak. Oba dokazují, že filmové emoce mohou fungovat úplně rozdílnými cestami. Kolja přesně ví, co chce v divákovi probudit, a dělá to mimořádně dobře. Sekal jde jinam – dovolí divákovi, aby si nebyl jistý tím, co vlastně cítí, a právě tím ho drží v napětí.
