Článek
„Pasta“ předvedl parádní výkony, jaké jsme od něj očekávali. Jeho střely, drzost v útočném pásmu, momenty překvapení a přesnost kombinací z něj dělají ofenzivní zbraň světové úrovně. Není divu, že sbíral bod za bodem a přispěl výrazně k tomu, že jsme vůbec mohli pomýšlet na větší úspěch. Ale nezapomněli jsme v tom všem lesku a oslavách trochu na někoho, kdo stejně jako v minulých letech táhl tým potichu a s přehledem? Ano, řeč je o Romanu Červenkovi.
Tichý tahoun jménem Červenka
Možná jsme si už zvykli, že Roman Červenka odvádí práci v pozadí. Nepřitahuje tolik pozornosti jako Pastrňák, nemá za sebou NHL plnou highlightů ani klub plný superhvězd. Přesto už několik let patří mezi nejdůležitější články reprezentace. Letos opět potvrdil, že srdcem i hlavou je lídrem týmu. Zatímco Pastrňák zaznamenal celkem 15 bodů (6+9), Červenka skončil se 14 body (6+8). Statistiky jsou tedy, vyjma jedné přihrávky, vyrovnané. A jak známo, právě bodování bývá tím prvním a často jediným kritériem při určování nejlepšího útočníka. Ale mělo by to tak opravdu být? Je třeba se přece dívat i na týmovost a zodpovědnost hry.
Geniální, ale rozdílní
Když se podíváme blíže na herní styl obou borců, zjistíme, že za čísly se skrývá víc než jen trefy a asistence. Pastrňák hraje s lehkostí a přirozeností, která je odzbrojující. Má výbušnost, jež umí diváka zvednout ze sedačky. Jenže zároveň se nebojí riskovat a často se tak stává, že jeho akce končí ztrátou puku. Nezřídka se pokusí o průnik jeden na tři nebo se snaží projít přes dva beky, jen aby poslal puk do bekhendové kličky. Když mu to vyjde, může z toho být gól týdne. Když ne, znamená to zbytečný protiútok a návrat našich obránců pod tlak.
Střídání pod kontrolou? Ne vždy
Zároveň se často stávalo, že Pastrňák přetahoval střídání. Z pohledu trenéra je určitě těžké říct hvězdě jeho velikosti, aby chodila z ledu dřív. Jenže právě tahle drobná nekázeň může být v klíčových chvílích rozdílová. Může rozhodit celou následnou hru.
Kapitán s rozvahou
Roman Červenka naproti tomu volí jiný přístup. Také má výborné čtení hry a umí geniálně načasovat přihrávku, ale jeho styl je vyvážený a klidný. Pokud nebyla šance na ofenzivní výpad, raději podržel puk u mantinelu, zpomalil hru, uklidnil chaos a počkal na příhodnější chvíli. Místo risku volil jistotu. Ne proto, že by nebyl schopen spektakulárních akcí, ale protože chápal, kdy je lepší hrát na tým než na efekt. Takový přístup je typický pro skutečné vůdce. A Červenka je už roky kapitánem, jakého si každé mužstvo může přát.
Hlava i srdce útoku
Pastrňák a Červenka jsou každý jiný. První je výbušná síla, druhý klidná inteligence. První si jde za gólem za každou cenu, druhý myslí na strukturu celé hry. Oba však mají jedno společné – jejich hokejové IQ je mimořádné. Vidí věci dříve, než se stanou, a přesně vědí, kde má jejich spoluhráč být, aby se mu puk dostal do ideální pozice. Tím se zapsali do srdcí fanoušků i odborníků.
Tichý přínos, který statistiky nezachytí
Jenže zatímco Pastrňák zazářil jako kometa a odnesl si cenu, Červenkova práce zůstala opět tak trochu ve stínu. Přitom to byl právě on, kdo uměl zpomalit hru, bylo-li to potřeba. Dokázal svým přístupem uklidnit mladé hráče a motivovat tým, stál téměř u každé důležité akce a přebíral zodpovědnost v těžkých chvílích. Jeho přínos přesahoval samotná čísla. A přesně v tom tkví to, co se do statistik nevejde. Mentální nastavení, pokora, stabilita a schopnost vést. Červenka byl důležitější, než se na první pohled zdá.
Naděje zůstala viset v síti čtvrtfinále
Mistrovství nakonec skončilo hořkým zklamáním. Český tým se nedostal přes bránu čtvrtfinále, což je krutá realita. Přitom měl dvě esa v rukávu. Nejlepšího střelce a zároveň nejlepšího mozek útoku. Fanoušci Bostonu už v nadsázce volají po tom, aby jejich klub podepsal Červenku a postavil ho do lajny s Pastou. Zní to jako utopie, ale i tato myšlenka ukazuje, jak silná byla jejich chemie. Dva hráči, dva styly, dvě osobnosti. Dohromady však tvořili nejsilnější údernou dvojici šampionátu. Škoda jen, že jejich výkony nepodpořil celý tým.
Kdo byl skutečně nejlepší?
Zda měl ocenění získat Pastrňák nebo Červenka? Možná je to nakonec jedno. Oba patřili mezi nejlepší hráče šampionátu a oba dali českému týmu naději i identitu. Ale pokud se podíváme na přínos pro tým z širší perspektivy, pak bychom měli říct nahlas to, co mnoho lidí vnímá jen podvědomě. Roman Červenka si zasloužil stejné uznání jako Pastrňák. Ne snad kvůli bodům, ale kvůli své roli. Kvůli způsobu, jakým nesl tíhu zodpovědnosti, jak z něj sálala jistota a svědomitost. To vše bez haló, bez gest, bez potřeby být středem pozornosti.
Ocenění ano, ale uznání oběma
Ocenění pro nejlepšího útočníka je nádherná věc a gratulace Davidu Pastrňákovi jsou zcela na místě. A my jsme mu vděčni, že reprezentuje, kdykoliv to jen jde. Ale hokej není jen o gólech. Je o charakteru, o vizi, o rovnováze. A právě tu přinesl Roman Červenka. Bez něj by naše ofenziva nebyla ani zdaleka tak silná. Bez něj by tým neměl svého tichého dirigenta. Možná by bylo fér říct, že tento šampionát měl dva nejlepší útočníky. Jen ten druhý zůstal tradičně v pozadí.
O zlínském bouřlivákovi Petru Čajánkovi se můžete dočíst v tomto článku.
