Článek
„Kdyby tě nemiloval, nežárlil by,“ slýcháme ve filmech i od přátel. Jenže realita je jiná. Ve zdravém vztahu žárlivost nemá co dělat. Není známkou citové hloubky, ale spíše signálem vnitřní nejistoty. A právě ta bývá zakořeněná v nízkém sebevědomí a oslabené sebehodnotě.
Když miluji, nevlastním
Láska je o důvěře. O tom, že druhému přeji svobodu, rozvoj a individuální štěstí, a ne o tom, že ho uzavřu do klece svých strachů. Žárlivost se však chová přesně opačně. Snaží se o kontrolu, omezování a podezřívání. V kořeni této potřeby ale neleží skutečné chování partnera. Leží tam spíše obava, že nejsme dost. Dost dobří. Dost atraktivní. Dost důležití.
Člověk s pevným sebevědomím ví, že pokud ho někdo skutečně miluje, nebude hledat náhradu. Ví, že má hodnotu i tehdy, když o něj někdo přestane stát. Ví, že si zaslouží vztah postavený na důvěře, ne na strachu.
Žárlivost jako symptom vnitřní prázdnoty
Často se říká, že žárlivost je koření lásky. Ve skutečnosti je to spíše jed. V malých dávkách může upozornit na to, že nám na vztahu záleží. Ale pokud se z drobného pichlavého pocitu stane chronická kontrola, výslechy, procházení zpráv a výčitky, vztah začne umírat.
Lidé, kteří žárlí, často trpí nedostatkem sebehodnoty. Věří, že když si jejich partner píše s kolegyní, určitě je v tom něco víc. Když si chce jít zacvičit, je to podezřelé. Když se usměje na servírku, je to ohrožení. Tato vnitřní prázdnota vytváří iluzi, že si lásku musíme udržet podezřívavostí.
Odkud se žárlivost bere
Kořeny žárlivosti sahají často hluboko do dětství. Nedostatek bezpodmínečné lásky, pocity opuštěnosti, porovnávání se s ostatními sourozenci či neustálá kritika od rodičů mohou u dítěte vytvořit obraz „nejsem dost dobrý“. Tento pocit si pak neseme do dospělosti a projektujeme ho do vztahů.
Člověk, který byl v minulosti podveden nebo dlouhodobě ponižován, může také ztratit důvěru ve své vnímání a hodnotu. Místo, aby se léčil, začne podezřívat každého dalšího partnera. Jenže do nových vztahů se nemají promítat stará zranění. Pokud si s sebou neseme strach a pochybnosti, neubližujeme jen sobě, ale i tomu druhému.
Jak z toho ven
Léčba žárlivosti nezačíná u partnera, ale u sebe. Nestačí, že vám partner tisíckrát řekne, že vás miluje. Pokud si to hluboko uvnitř nemyslíte vy sami, nikdy tomu neuvěříte. Prvním krokem je pracovat na vlastním sebevědomí a sebeúctě.
- Zeptejte se sami sebe, co ve vás spouští žárlivost. Je to konkrétní situace, slovo, pohled? A proč?
- Zamyslete se nad svým vnitřním dialogem. Jak sami o sobě přemýšlíte? Vidíte svou hodnotu, nebo se neustále kritizujete?
- Naučte se věřit. Přijmout, že ve vztahu nemáme nikdy stoprocentní jistotu, ale že důvěra je volba, ne záruka.
- Pracujte na svých zájmech, osobním růstu a nezávislosti. Čím víc naplněný život máte, tím méně prostoru má nejistota.
Kdy je žárlivost oprávněná?
Ne každá žárlivost je přehnaná. Pokud partner opakovaně porušuje dohodnuté hranice, lže, skrývá věci, flirtuje na veřejnosti nebo bagatelizuje vaše pocity, není žárlivost vaší slabostí, ale přirozenou reakcí. V takovém případě je potřeba otevřený rozhovor nebo i odborná pomoc. Ale pozor, nezaměňujte intuici s vlastními strachy. Právě dobré sebevědomí nám pomáhá poznat rozdíl.
Co když jsem ten, kdo žárlí?
Přiznat si žárlivost může být bolestivé, ale je to zásadní krok k její proměně. Místo toho, abyste se za ni styděli nebo ji potlačovali, zkuste ji pochopit. Vnímejte ji jako signál, že potřebujete něco posílit uvnitř sebe. Ne jako důvod k obviňování partnera.
Zdroje a doporučená literatura:
Mira Kirshenbaum: I love you but I don´t trust you
Nathaniel Branden: Šest pilířů sebeúcty
Stefan F. Gross: Vztahová inteligence
O vyhoření ve vztahu si můžete přečíst v tomto článku.
