Článek
Často sebedůvěru vnímáme jako něco, co člověk buď má, nebo nemá, ale ve skutečnosti sebedůvěra není dar z nebe. Má své kořeny hluboko v našem dětství a do značné míry ji formuje prostředí, ve kterém vyrůstáme.
Rodí už v prvních letech života. Dítě ji postupně získává z reakcí svých rodičů, učitelů a dalších blízkých lidí. Když malé dítě udělá první krůčky a rodiče ho s úsměvem podpoří, dává mu to jasnou zprávu: Můžeš to zkusit znovu, i když spadneš. Pokud se dítě setká s pochopením, povzbuzováním a laskavou hranicí, roste v něm pocit, že svět je bezpečné místo a že má hodnotu takové, jaké je.
Klíčové je, jak dospělí reagují na chyby. Dítě, které je za chyby trestáno, zesměšňováno nebo opakovaně srovnáváno s jinými, se učí bát se selhání. Chyba se pro něj nestává příležitostí k růstu, ale hrozbou odmítnutí. Právě v těchto okamžicích se často rodí hluboké vzorce nejistoty, které si člověk nese až do dospělosti.
Co sebedůvěru nejčastěji narušuje
Jedním z největších zabijáků zdravé sebedůvěry je neustálé srovnávání s ostatními. Ve škole je běžné, že děti slyší věty jako Podívej se na Pepíčka, ten má samé jedničky, nebo Kdybys byl aspoň trochu jako tvoje sestra. Takové výroky zanechávají v dětské duši stopu pochybností o vlastní hodnotě.
Sebedůvěru oslabuje i zesměšňování nebo podceňování. Děti, které doma slyší, že na něco nemají, že jsou neschopné nebo hloupé, mají velmi omezený prostor, kde by mohly zdravé sebevědomí vůbec vybudovat. Přitom paradoxně mnoho rodičů tato slova pronáší v dobré víře, že dítě motivují k lepším výkonům. Opak je ale pravdou – dítě se začne bát zkoušet nové věci, protože má strach, že zase selže a bude zesměšněno.
Sebedůvěru může narušit i školní prostředí, kde je přílišný tlak na výkon a minimum pochopení pro individualitu. V takovém prostředí se snadno ztratí odvaha být jiný. Mnoho dětí se pak snaží zapadnout a dělat věci jen proto, aby vyhověly představám ostatních.
Jak sebedůvěru pěstovat
Dobrá zpráva je, že sebedůvěra není něco, co by jednou provždy zůstalo v kameni vytesané. Dá se na ní pracovat i v dospělosti. Prvním krokem je uvědomit si, odkud pramení naše nejistoty. Když pochopíme, proč si nevěříme, můžeme začít tyto vzorce postupně měnit.
Velkou roli hraje, jak k sobě člověk mluví. Vnitřní hlas dokáže být krutý soudce nebo laskavý průvodce. Místo abychom se trestali za chyby, můžeme se naučit dívat na ně jako na zkušenosti, které nás posouvají dál.
Sebedůvěru posiluje i prostředí, ve kterém se pohybujeme. Obklopit se lidmi, kteří nás podporují a inspirují, je mnohdy polovina úspěchu. Stejně důležité je ale umět si nastavit hranice vůči těm, kteří naši hodnotu neustále zpochybňují.
Malé kroky, velká změna
Práce na sebedůvěře je cesta, ne skok. Začíná u malých kroků. Udělat něco, co nás trochu děsí. Říct svůj názor i tehdy, když se třeseme. Přihlásit se o slovo na poradě. Pochválit sám sebe za něco, co se povedlo. Tyto drobnosti se časem skládají v silnější pocit jistoty, že svět nezboříme, když uděláme chybu nebo někoho zklameme.
Důležitou součástí zdravé sebedůvěry je i schopnost požádat o pomoc a nebrat to jako slabost. Naopak – člověk, který ví, co sám nezvládne, a umí o to říct, ukazuje, že se zná a přijímá své limity.
Sebedůvěra a výchova nových generací
Když dnes mluvíme o sebedůvěře, měli bychom myslet i na to, co předáváme dál. Rodiče, učitelé, trenéři – všichni mají v rukou obrovskou moc. Slova, která dětem říkají, se mohou stát hlasem, který v nich zůstane na celý život. Povzbuzovat, oceňovat snahu, ne jen výsledek, dávat najevo, že láska a přijetí nejsou podmíněné výkonem – to jsou semínka zdravé sebedůvěry.
Sebedůvěra je dar, o který je potřeba pečovat
Sebedůvěra není pýcha ani egoismus. Je to zdravé vědomí vlastní hodnoty. Lidé se zdravou sebedůvěrou nebývají hluční a arogantní, spíš vyzařují klidnou jistotu a ochotu přijmout sebe i ostatní takové, jací jsou. Každý, kdo na své sebedůvěře vědomě pracuje, mění nejen svůj život, ale i svět kolem sebe.
Zdroje: The Gifts of Imperfection – Brené Brown
O emoční blízkosti si můžete přečíst v tomto článku.
