Článek
Partneři sednou, nalijí si víno, a mezi prvním douškem a poslední iluzí uzavřou dohodu: budeme spolu, ale s možností spát s jinými. Moderně se tomu říká volný vztah, někdy i vědomá nevěra. Zní to svobodně, dospěle, otevřeně. Jenže pod povrchem této svobody se často skrývá emocionální minové pole.
Když se věrnost stane domluvou
Dohodnout se na volném vztahu znamená, že se z věrnosti stává jen volitelný prvek. A to už je samo o sobě zajímavý paradox. Tam, kde věrnost dříve vyrůstala z lásky, loajality a výběru, se z ní najednou stává něco, co si musíme „dohodnout“, případně vyjednat výjimky. Jakmile se věrnost přesune z pocitové roviny do roviny smluvní, vztah se logicky mění. Stává se podnikem se zvláštním režimem – s provozním řádem, kde se může, co se dříve nesmělo. A to sice otevřeně, ale ne vždy s nadhledem.
Jak dlouho vydrží rovnováha?
Teoreticky může volný vztah fungovat. Prakticky je to však sázka na velmi vrtkavou kartu. Vše závisí na tom, že oba partneři budou mít stejně silné emoce, stejně nízkou úroveň žárlivosti a stejně slabou potřebu výlučnosti. Což se téměř nikdy nestane.
Ve většině případů se dříve či později stane něco, co naruší křehké pouto dohody: jeden z partnerů se zamiluje do svého „bokovkáře“, druhý začne tiše trpět a porovnávat…a to nejen výkon v posteli, ale i pozornost, náklonnost, ochotu být s druhým. Emoce, které se měly obejít bez majetnictví, si najednou dělají nárok na své. A bolest se dostaví ve chvíli, kdy zjistíte, že nejste tak „nad věcí“, jak jste si mysleli.
Žárlivost jako nezvaný host
Zastánci otevřených vztahů často tvrdí, že žárlivost je přežitek. Ve skutečnosti je to přirozený psychický mechanismus, který upozorňuje na ohrožení vazby. Můžeme ji potlačovat, racionalizovat nebo přejmenovat na „osobní svobodu“, ale pokud nám na druhém záleží, pocit ohrožení přijde. A žárlivost v otevřeném vztahu nechodí po špičkách. Vtrhne dovnitř, když partner přijde domů o hodinu později, voní jinak nebo se začne ztrácet do ticha. A nedá se s ní vyjednávat.
Je volný vztah důkazem zralosti, nebo obavy se zavázat?
Často slýcháme, že otevřený vztah je pro silné osobnosti, které si věří. Jenže stejně často bývá i únikem před strachem z blízkosti, zranitelnosti a závazku. Je jednodušší žít ve svobodě bez očekávání než riskovat plnou hloubku vztahu. Jenže i tato svoboda má svou daň. Málokdo zvládne dlouhodobě sdílet tělo i duši s někým, kdo své tělo mezitím sdílí jinde.
Co když je volný vztah jen náhradní řešení?
U některých párů je dohoda o volném vztahu jen náplastí na něco, co už nefunguje. Láska vyprchala, sexuální přitažlivost zmizela, a tak se hledá „moderní“ způsob, jak si vztah udržet a zároveň mít možnost jinde najít to, co doma chybí. Ale místo obnovy kontaktu se jen otvírají další dveře, které spíš odvádějí pozornost než by řešily problém.
Volný vztah může být dočasně funkční strategií pro dva emočně vyrovnané, velmi otevřené lidi, kteří dokážou oddělit tělo od srdce. Pro většinu ostatních je to však slepá ulička. Navenek působí jako svoboda, ale často vede k vnitřnímu chaosu. Moderní trend? Možná. Ale být trendový ještě neznamená být šťastný.
Proč neodkládat líbání se dozvíte v tomto článku.
