Článek
Pamatuji si to celkem přesně. 17. listopadu 1989 jsem byl doma s rodiči, měli jsme večeři. Povídali jsme si, vyměňovali jsme si názory. Nikdo nás ovšem za tu výměnu netloukl.
Ve stejnou chvíli dostávali úplně normální kluci a holky po hlavě i jiných částech těla nářez prostě jenom za to, že si dovolili myslet jinak, než bylo oficiálně povoleno.
Nechci pátrat, kolik z těch listopadových potlačovatelů svobody názorů se ve své nestydatosti nakonec dostalo až do výkonných či zákonodárných funkcí.
Z toho 17. listopadu 1989 jsem si však odnesl jednu zásadu - nesoudit nikdy druhého za jeho názor, ani za jeho myšlení, pokud mi on sám nebude upírat názor můj vlastní. Jinak bychom kopírovali přesně to, co jsme chtěli definitivně potlačit.
Nemáme listopad, nýbrž duben. Nicméně těch současných demagogů řvoucích po jediném správném názoru než jejich se nezbavíme jinak než tím, že budeme trvat na názoru svém. A že budeme používat argumenty, fakta a rozum.
Mějte se pěkně.
