Článek
Před pár týdny jsem absolvoval brigádu coby kustod ve Vladislavském sále Pražského hradu. Podle nastavených pravidel jsem se odebral do zázemí, kde jsem se uvelebil v koženkové sedačce. Byl jsem tam necelých deset minut, když tu se nade mnou ozvalo: „To je moje místo!“
Vzkaz mi vyslala paní seniorského věku, nartěnkovaná, evidentně opálená a opatřená i obličejovým krémem.
Dané situaci byly přítomny dvě další seniorní kustodky, jež se skoro kochaly tím, jak osoba jejich věku neumí ve vší slušnosti požádat o jakoukoli laskavost. Pak tam ovšem byly i dvě osoby studentského věku. A právě na ně se chci zaměřit.
Dotyčné seniorské osobě jsem uvolnil místo se slovy: „Odpusťte, to jsem nevěděl,“ u vědomí rčení, že je škoda každého dne, kdy i jen minutu strávíte s blbcem nebo hulvátem veškerého druhu.
Jen mě v danou chvíli napadlo, jaký příklad vlastně dává starší generace těm mladším. Co si ty dvě dívky asi odnesou do života? Že je k prospěchu donese neúcta k lidem, navíc založená na víře, že věk je naší vstupenkou do světa bezohlednosti a že nám počet let dovoluje, abychom se vůči ostatním chovali, jak se nám zlíbí?
Aby bylo jasno, do důchodového věku mi zbývá jen pár let. Věk není mou zásluhou, a já ho nehodlám zneužívat k žádným privilegiím. Kéž by to pochopili také všichni lidé skutečně seniorského věku a dávali svým chováním příklad těm mladším. Těm, kdo to už dělají, patří má poklona i díky. Latiník by řekl - verba movent, exempla trahunt.
S úctou ke všem, kdo si tento příspěvek přečtou,
Pavel Málek
