Článek
Pokud novinář sepíše článek o výchově a fyzických trestech, je bouřlivá diskuse zaručena. Tedy v české kotlině. Je zajímavé, že se jako společnost shodneme na tom, že pohlavek, facka a nebo plácnutí po zadku od vedoucího je špatně, ale u dětí to populace většinově schvaluje. Co hůř, část společnosti to dokonce vyžaduje a výchovu bez fyzických trestů (a je jedno, jestli jde o surové bití a nebo „jen“ plácnutí) vnímá jako slabost a selhání rodiče.
Často lidé říkají, že jedna výchovná facka a nebo plácnutí je lepší, než tisíc slov. Co to ale ta výchova vlastně je? Podle Wikipedie se jedná o cílenou transformaci mladého člověka tak, aby byl schopen plnit svůj úkol v rámci společnosti. Výchova probíhá především vzděláváním a předáváním zkušeností takových, které společnost považuje za důležité pro svůj další rozvoj. Pokud vychováváme tím, že dítě plácneme, nebo dokonce bijeme, předáváme mu zkušenost, že násilí je naprosto běžnou součástí našeho života.
Ne, že by dospělý člověk neměl vědět, co to je násilí a měl by si myslet, že neexistuje, to by bylo velice naivní a možné pouze v teoretickém ideálním světě. Násilí by se ale nemělo stát běžnou součástí života nás všech. Přesto se tak děje. Důkazejm je, jak často se v diskusi objeví formulace: „Mě rodiče bili a nenechalo to na mně žádné následky. Já občas svoje děti taky plácnu, když je potřeba a taky to na nich nic nezanechalo.“ Jenže to není pravda. Kdyby to na nich nezanechalo následky, nebude to pro ně naprosto běžná věc, že plácnou svoje dítě, které milují.
Další častý argument, proč je v pořádku použít při výchově sílu je, že bez toho by z dětí vyrostli jen rozmazlení a neužiteční lidé bez hranic. Skončili by tedy jako násilníci a přítěž pro společnost. Je opět zajímavé, že pokud jeden dospělý uhodí druhého, bereme to jako násilí. Dokonce je spousta mužů, kteří tvrdí, že ženu by nikdy, ale opravdu nikdy neuhodili. Uhodit ale vlastní dceru problém nemají.
Nejvíce zarážející ale je, kolik lidí považuje nepoužívání fyzických trestů za selhání rodiče. Ti velice radikální by dokonce rádi zavedli fyzické tresty ve škole. Opět nerozumím, proč tedy to stejné není přípustné praktikovat v zaměstnání. Nebo třeba na ulici a v MHD. Jistě si snad všichni vzpomeneme na nějaký film, kdy dítě nepozdravilo někoho na ulici a nebo nepustilo někoho sednout v MHD a dostalo za to pohlavek. Ale kdyby například vnouče šlo s babičkou, která by nepozdravila při vstupu do cukrárny a vnouče by jí dalo pohlavek, nikdo by to nebral jako výchovný prostředek k tomu, aby babička příště pozdravila, ale jako hrubě nevychované a agresivní chování vnoučete.
Pro mně osobně je nejlepší příklad absurdity tohoto chování příklad, kdy Pepíček a Anežka sedí na písku, hrají si a když Pepíček vezme Anežce bábovku, na oplátku dostane Pepíček plácnutí lopatkou po hlavě. Pokud takovou situaci řeší rodič tím, že dítěti naplácá, je to absurdní. Proč Anežka vzala lopatku a praštila Pepíčka? Protože Pepíček udělal něco, co neměl a co se nedělá. A teď příjde maminka, řekne Anežce, že udělala něco, co neměla, co se nedělá a dostane za to naplácáno na zadek. Proč, když se ostatní neplácají, když udělají něco špatného, dostala Anežka naplácáno? Ona se přece chovala stejně, jako maminka.
Podobně se můžeme bavit o tom, že dítě něco provede, dostane na zadek nebo přes ruku a příště už to neudělá. Je to výchova? Někteří si myslí, že ano, v mých očích je to zastrašování. Dítě sice dostane informaci, která má okamžitý účinek, ale není kvalitní.
Výchova dětí a nastavování jejich hranic je velice náročný úkol. Snad každý rodič má řádně pocuchané nervy, když dítě začne trucovat, lehne si na zem a křičí. Sám jsem měl v takové chvíli nutkání dát dítěti na zadek. Ne z vlastního přesvědčení, ale pod tíhou okolí, že se ostatní dívají a je potřeba dítě umlčet rychle. Časem jsem tohle přestal řešit. Je to běžná součást vývoje každého člověka a projde si tím v podstatě každé dítě. Někdy stačí, když je dítě unavené a nebo mělo příliš mnoho zážitků a reaguje přehnaně i na drobnost. I dospělí na sobě cítí, že dokážou reagovat přehnaně, pokud jsou unavení, ve stresu a podobně. Ale opět dochází k větší toleranci a omlouvání, než u dětí.
Nechci, aby bylo zákonem zakázáno plácnout dítě přes ruku a nebo po zadku, protože každému občas ujedou nervy a kombinace každého rodiče a dítěte je jedinečná. Není univerzální návod a rada, jak dítě vychovat. Ale nechci, abychom jako společnost tolerovali, nebo dokonce vyžadovali, fyzické tresty na dětech. Nechci, aby násilí bylo běžnou součástí života naší společnosti, protože poté se přenáší i na silnice a do dalších aktivit běžného života. Chci společnost, kde je přirozené nevztahovat ruku na ostatní lidi.
