Článek
Během několika let byly medializovány případy, kdy podnikatelé zakázali vstup rodinám s dětmi do restaurace nebo hotelu. Naposledy například v článku Dětem vstup zakázán. O hotely pro dospělé je zájem, stále však čelí kritice. Pod každým takovým článkem lze najít v diskusi spoustu důvodů, proč má tento přístup smysl a jaké má výhody. Se spoustou důvodů se dá souhlasit. Jenže se uvádí pouze jedna strana mince a často se zapomíná na tu druhou.
Velice častý argument je, že lidé chtějí klid a že je děti obtěžují. Je přirozené, že když někdo odjede na dovolenou, chce mít klid a možnost relaxovat a nechce u toho poslouchat křik dětí, které běhají mezi stoly. Někdo říká, že jsou neukázněné děti, jiný si stěžuje na příliš benevolentní rodiče, kteří dětem dovolí vše. Položme si ale několik otázek.
Jak by se ideální dítě mělo chovat?
Na první otázku není jednoznačná odpověď, protože jinak vnímají děti náctiletí, jinak mladí bezdětní, jinak rodiče s dětmi a jinak starší populace. A vlastně i v rámci těchto skupin není jednotný požadavek, protože každému vadí něco jiného. Obecně by si ale každý přál děti, které budou vzorné a poslušné. A to už od kojenců. Někteří lidé by nejraději, aby kojenec celou dobu spal a nijak se neprojevoval. Jakmile jednou zabrečí, měla by maminka dítě vzít a odejít s ním ven ho uklidnit. Už po prvním náznaku brekotu. Je to trošku extrém, ale zastává ho ne úplně malá skupinka lidí. Slouží jako názorná ukázka toho, jak lidé na jednu stranu chtějí toleranci od rodičů s dětmi, ale sami nejsou občas schopni tolerovat ani základní lidské projevy.
Následují malé děti předškolního nebo školního věku. Takové dítě by ideálně mělo v klidu sedět, nehýbat se, neprojevovat se hlučně. To znamená vlastně nemluvit, nevydávat zvuky, jíst spořádaně a nemotorně necinkat při jídle příborem o talíř nebo po něm škrtat. Nezaměňujte to prosím s tím, že dítě je opravdu neukázněné a cíleně buší příborem o talíř.
Je popsané přání běžným projevem dětí? Určitě ne. K dětem patří určitá nemotornost, určitá hladina hluku, neposednosti a podobně. Ale značná část společnosti postrádá toleranci i k běžným projevům dětí a klade na ně přehnané nároky.
Dokážou být místa pro dospělé opravdu klidná?
Odpověď je jednoznačně ne a není asi potřeba se příliš rozepisovat. Každý jistě zažil partičku lidí, která se bavila hlasitěji, než je běžné. A nemusí tomu pomáhat ani alkohol a není to ani doména čistě mladých lidí. Často stačí dobrá nálada a jeden či dva lidé s výraznějším hlasem. Pokud se ale alkohol stane součástí zábavy, je vyšší riziko hlučnější zábavy, včetně pouštění hudby. Může se tak stát, že místo plačícího dítěte u vedlejšího stolu a nebo ve vedlejším pokoji, budete poslouchat hlasitou zábavu dospělých.
Je správné oddělit děti od dospělých?
Toto je asi nejdůležitější otázka. V diskusi pod články o restauracích/hotelích pro děti a pouze pro dospělé je často oblíbený názor, že rodiče s dětmi mají jezdit do takových zařízení, která jsou na to přizpůsobena. Ano, je to super nápad. Ale nevzniknou tak dva paralelní světy? Pokud rodič bude s dítětem navštěvovat pouze k tomu určená zařízení, děti si zvyknou, že během jídla můžou odběhnout od stolu, běhat, skákat a dovádět. Je daleko snadnější naučit dítě klidnějšímu chování a že se neběhá mezi stoly, pokud tak sedí většina hostů, než když je člověk v místě, kde se takto chovají všechny okolní děti.
Záměrně vytváříme naprosto nevhodné prostředí pro to, aby se děti naučily správnému chování. Na jednu stranu si stěžujeme na naprosto nevhodné chování dětí, které nejsou ukázněné, ale současně se snažíme vytvořit dětem podmínky k tomu, aby neukázněné byly. Aby u jídla dováděly, křičely, běhaly a skákaly. Je to podobně absurdní, jako poslat dospělého člověka cvičit na hudební nástroj na staveniště mezi bagry a zabíječky, protože tam je hluku dost a nebude nikoho rušit. Každý si umí představit, že v takovém prostředí se člověk nic nenaučí.
Tato úvaha nemá za cíl bránit všechny rodiče a všechny děti. Sám jsem byl v nemálo případech svědkem nevhodného chování, kdy rodiče v klidu seděli a děti si mohly dělat takřka cokoliv. Takové chování do veřejného prostoru opravdu nepatří. Na druhou stranu mám pocit, že společnost jako celek na děti i rodiče občas klade příliš přehnané nároky, vyžaduje respekt a toleranci, ale přitom není nejen schopná, ale ani ochotná respektovat a tolerovat základní dětské projevy.
