Zachyceno fotoobjektivem: Přes prales na stadion

V roce 2018 jsem si koupil „pořádnej“ foťák. D3400 s dvěma setovýma objektivama, který mám pořád (i když kratší ohnisko je po pádu jen na okrasu). V začátcích asi každý zkouší kde co a až časem zjistí, co ho baví a co mu jde. A protože já měl vždy rád fotbal, rozhodl jsem se ho zkusit fotit.

Začal jsem tím, že jsem si na internetu začal číst, jak se vlastně fotbal, a sport obecně, má fotit. Nejprve jsem zkoušel nabrat rozumy od známého českého sportovního fotografa Martina Kozáka. Má vlastní blog a stránky, ale už v té době moc nepřispíval. Zkoušel jsem tedy hledat i na dalších stránkách. Trošku blbý bylo, že jsem prakticky všude četl, že na focení sportu mám naprosto špatný vybavení. Ideální sestava s jedním tělem a jedním objektivem byla s cenovkou skoro 200 tisíc Kč, minimální doporučená pak někde mezi 50 a 100 tisíci Kč. Tomu se moje sestava, za necelých 20 tisíc, nemohla rovnat. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa.

Od žáků jsem hrával na vesnici pralesní ligu. Nikdy mě to extra moc nešlo, ale bavilo mě to. Když jsem tedy skončil relativně brzo, škoda to nebyla. Hlavně pro moje věčně okopané nohy. Dost kamarádů v té době ještě hrálo a znal jsem pár lidí kolem, bylo tak jasné, kam budu chodit fotit. Ona i jedna z prvních rad byla chodit fotit na amatérské soutěže a nesnažit se dostat hned vysoko. Má to svoje výhody i nevýhody. Z prvního zápasu jsem donesl asi 400 fotek a polovinu jsem zveřejnil úplně nadšený z výsledku.

Po nějaké době jsem dal pár fotek na Facebook s cílem poslechnout si kritiku. I když jsem dostal dobré rady, bylo to neosobní a nikomu se nechtělo to rozvádět. Zkusil jsem je ale poslechnout a snažil se fotit víc detail, vyvarovat se nezajímavých záběrů hráčů zády k objektivu a taky mrknout na další fotky na internetu a vzít si je jako inspiraci. Jsem sice z Brna, ale i tak pořád nevím, proč jsem si nevybral fotky Sparty, Slávie, Plzně a nebo fotky z Ligy mistrů, ale zrovna Zbrojovky Brno. Každopádně to byla dobrá volba. V galerii jsem našel fotky od dvou fotografů, kdy jeden z nich měl ne zrovna běžné příjmení. Sebral jsem odvahu, našel si ho na Facebooku a zkusil mu napsat.

Měl jsem štěstí. Martin je nejen skvělý fotograf, ale i člověk. Neměl problém se na nějaké fotky mrknout, něco k nim říct a pomalu mě posouvat dál. Když pak v roce 2020 „můj“ tým hrál s „jeho“, potkali jsme se u hřiště. Já jako vždy jen tak v triku a Martin došel i na prales s fotografickou vestou. Fotit vedle něj byla velká škola. Uvědomil jsem si, jak moc velké mezery mám a co vše lze stíhat. Když odhlédnu od toho, že jsem měl techniku na focení sportu naprosto hroznou a že rozdíl v naší technice byl obrovský, můj hlavní problém byl jinde. Stíhat sledovat hru a umět zachytit správně okamžik.

Nejvíc mě fascinovalo, že vyfotí hráče jak kope roh, a následně stihne zachytit gólmana, jak vyráží míč. Když jsem to zkusil já, vůbec jsem to netrefil. Další velká škola přišla doma, kdy jsem upravil fotky a mohl je porovnat s těmi jeho. Neberu v potaz technickou kvalitu a ostrost, ale hlavně zachycení stejných situací. Až moc často jsem vyfotil stejnou situaci o půl vteřiny dříve nebo později než on a výsledek byl hodně rozdílný. Případně jsem se na to vykašlal a okamžik propásl.

Martin mě později pomohl ještě jednou. Ne schválně a nepřímo. Ale o to víc.

To se psal rok 2020, byl celkem začátek sezóny a bylo po první vlně covidu. Ta druhá byla před náma. Bohužel se blížila velice rychle. Stihl jsem si nafotit ještě dva zápasy a covid ukončil fotbalovou sezónu už v říjnu. Jaro se nehrálo.

Z Brna jsem na domácí i hostující zápasy mého týmu musel jezdit za město. Sice jsem měl občas pozitivní ohlasy na fotky, ale nic, co by mě motivovalo to dělat pravidelně a ještě trávit čas dojížděním. Když jsem měl možnost začít fotit městskou ligu v Brně, i když opět prales, neváhal jsem. Kromě kratšího dojezdu to mělo ještě jednu výhodu a to větší fotbalovost. Přece jen Brno-město mělo lepší práci s mládeží, a i když kluci v mužích hrají prales a fotbal jako celek nebyl lepší, bylo v tom občas víc fotbalovosti. Více kliček, lepší zpracování míče a třeba i skluz už vypadal fotbalověji.

Znovu se vrátím k době covidu, kdy jsem neměl moc choutky chodit fotit prázdné město, lidi s rouškama a podobně, čehož zpětně trošku lituju, protože to se už nikdy nebude opakovat. Doufám.

Nebyl jsem sám, kdo neměl co fotit. I profíci měli horší časy a každý to řešil jinak. Martin se s kamarádem rozhodl natáčet podcast o focení. Ze zvědavosti jsem poslouchal každý díl a jednou si tam pozvali nějakého Petra. Uvedli ho jako fotografa, který se specializuje na focení Měsíce. Nejsou to obyčejné fotky Měsíce při úplňku nad hlavou, ale náročně plánované fotky Měsíce s dominantami města Brna. Představte si dvě věže katedrály svatého Petra a Pavla a mezi nimi Měsíc. Nebo Měsíc zachycený přesně na špičce věže kostela, válející se po střeše vodojemu a nebo „zavěšený“ na jednom z vysokých jeřábů ve městě. Nezní to parádně? Mně to znělo hodně zajímavě, a tak jsem se podíval na jeho instagram a začal ho sledovat. Nevím už proč, asi jsem si nějak zapamatoval jméno a ne profil, ale začal jsem sledovat i jeho druhý, běžnější profil. Díky tomu mohlo dojít k další náhodě.

Sezónu 2021/2022 jsem začal focením pralesu, ale jak jsem již psal, ve městě byli hráči šikovnější a fotky vypadaly o fous lépe. Rozhodl jsem se tedy, že znovu mrknu víc na fotky profíků, zkusím z nich něco vykoukat, vyzkoušet si to, a potom se ozvat nějakému klubu, který hraje vyšší soutěž. Volba padla na tým Bohunic, který hrál krajský přebor, což je pátá liga z deseti. Do té doby jsem fotil pouze 9. ligu. Naznal jsem, že to už by mohl být posun a že tam dojdu s foťákem a zeptám se, jestli bych mohl zkusit udělat nějaké fotky. Třeba to půjde.

Nakonec náhoda zařídila, že jsem mohl jít ohlášený už předem. Petr totiž na instagramu sdílel v příběhu nějaké fotky z fotbalu z Bohunic, a tak jsem mu napsal, že bych na příštím zápase taky rád zkusil fotit. Petr se hned nabídl, že se na klubu zeptá a dá mi vědět. Problém nebyl, a tak jsme se s Petrem potkali u hřiště podobně, jako dřív s Martinem. Bylo to 28. srpna 2021. Petr neměl problém se se mnou bavit, radit, něco ukázat. Navíc jsem zjistil, že bydlí jen o kousek dál než já a začal mě brát fotit nejen fotbal, ale dokopal mě jít fotit závody na okruh, východy nebo západy slunce a párkrát jsme spolu fotili i Měsíc. Super člověk, díky kterému jsem do focení proniknul daleko víc.

Už před focením krajského přeboru mi Martin říkal, že mám zkusit napsat na Zbrojovku, a když bude volno, že mě třeba vezmou. Že za zeptání nic nedám a nemám co ztratit. Znělo to lákavě už tehdy, ale přišel covid a já na to zapoměl. Po pár odfocených zápasech krajského přeboru jsem si ale řekl, že přece jen zkusím, jak vysoko se dá dostat. Nad krajem je divize, rozhodl jsem se tedy, že zkusím místní divizní tým. O další dva týdny jsem zkusil zápas třetí ligy. Zbrojovka hrála v druhé lize o návrat do první ligy a navíc hrála večer, což pro můj, stále setový a tmavý objektiv, nebylo vůbec vhodné. V druhé lize hrála i Líšeň, ale taky celkem vysoko. Nechtělo se mi cpát někam, kde bylo dost jiných fotografů, a tak volba padla na Vyškov, který hraje v Drnovicích.

Zaslal jsem Vyškovu email s dotazem, jestli můžu přijít fotit spolu s odkazem na dosavadní fotky, a čekal na odpověď. Ta přišla kladná a já se mohl 30. října 2021 dostavit na stadion a poprvé si vyzvednout akreditaci. Vyzvedl jsem si ji hodinu před zápasem a čas využil na obhlídku stadionu a tribun. Jako kluk jsem tam byl párkrát na první lize, později hlavně na druhé a třetí lize, na což velice rád vzpomínám. Navštívil jsem zde i zápas české reprezentace, která hrála s Jižní Koreou. Viděl jsem tam hvězdy jako je Nedvěd, Koler, Rosický, Srníček a další. Po rozpadu Drnovic jem nečekal, že se do Drnovic na fotbal ještě podívám, natož že ho budu fotit. Byl to pro mě tak trochu svátek. 25. srpna jsem ještě fotil pouze 9. ligu a 30. října jsem se dostal na zápas 2. ligy. Ve výsledku o nic moc nejde, ale v tu chvíli jsem měl z té situace vážně dobrý pocit. Když jsem potom dostal kladné hodnocení odevzdaných fotek, znovu mě to potěšilo. Moje foto výbava stále nedosahovala profi úrovně a fotil jsem se setovým teleobjektivem, který jsem koupil spolu s D3400. Ale přálo mi počasí a dobré světlo.

Hned po návratu domů a odevzdání fotek jsem si do kalendáře poznačil zápas Vyškov – Zbrojovka Brno s tím, že se na něj zkusím dostat. Ve zbytku podzimu jsem ještě zašel fotit krajský přebor a poté čekal na jarní část sezóny. Ta pro mě začala o něco později, právě zápasem Vyškov – Zbrojovka Brno.

Těšil jsem se především proto, že jsem očekával plné hlediště a chorály ze strany fanoušků Brna. Chtěl jsem si užít atmosféru a celkově něco, co v krajském přeboru nezažiju. Moje očekávání byla ale překonána. Fanoušci Brna měli vyhrazenou část hlediště na protější tribuně, která je jinak zavřená. Měli dýmovnice, vlajky a hlasivky připravené na povzbuzování. Na druhé straně bylo zcela zaplněné hlediště pro fanoušky domácích. Ti se určitě sjeli ze širokého okolí.

Celkově se nás tam sešlo pět fotografů. Od každého klubu jeden, dva pro noviny a nakonec já. Já s malým foťáčkem, plastovým setovým objektivem a malou taškou přes rameno, kam se mi to všechno hladce vešlo. Jsem rád, že přímo na místě jsem si to užíval a nepatřičně jsem si připadal až zpětně, když jsem se viděl s touto sestavou vedle dalších fotografů na jednom videu. Počasí vyšlo, atmosféra parádní a i když jsem předem slíbil odevzdat fotky Vyškovu, měl jsem volné ruce a mohl fotit i hráče soupeře. Na konci jsem sebral odvahu a přimotal se k focení děkovačky. Zpětně mě mrzí, že jsem si nepohlídal nějakou akci fanoušků s dýmovnicí a nezkusil s ní nějakou zajímavou fotku, ale třeba bude ještě možnost v budoucnu.

Několikrát jsem slyšel, že focení sportu je jako věšina jiných řemesel a není to o kreativitě. Fotí se to, co se zrovna děje, nikoho si fotograf nepózuje, nemůže si připravit scénu a hlavně musí být spolehlivý. Jako někdo, kdo fotí „do šuplíku“, jsem to moc nechápal. Časem jsem ale chápat začal. Sponzoři chtějí být vidět na fotkách, a tak je potřeba vyfotit reklamy. Je potřeba odevzdat fotky v určité kvalitě a čase. Někdy je třeba požadavek odeslat fotku i během utkání. A to je důležitější, než vyfotit nějakou kreativní fotku.

Na druhou stranu si myslím, že nějaká kreativita je základem fotografie. Věřím, že pokud někdo fotí jen svatby, musí si občas odpočinout jiným tématem, kde bude mít volné ruce a nebude svázaný tím, že se fotka musí povést. Případně si najít během svatby čas vyfotit něco trochu jinak. Podobně to jde i u fotbalu. Ano, pokud někdo fotí roky na stejném stadionu, nápady brzy dojdou. I tak se ale dá využít zajímavé oblohy, deště, nezvyklého chorea diváků a nebo kouře z dýmovnic. Není málo sportovních fotografů, kteří se snaží vyfotit akci z jiného úhlu, na dlouhý čas, s důrazem na detail, zkusit minimalismus, prostě být občas kreativní a zároveň odvést dobře svoji práci, což je základ.

Na zápas Vyškova jsem vyrazil fotit ještě jenou. Jejich fotograf nemohl na první domácí zápas sezóny 2022/2023 a byl jsem osloven, zda bych jej nenafotil. Rád jsem souhlasil a zase to bylo něčím zajímavé. Když jsem s focením souhlasil netušil jsem, že má pršet. Říkal jsem si, že předpověď většinou není moc přesná, zvláště na Moravě. Tentokrát se ale metereologové nespletli a prakticky celý zápas pršelo. Možná by to výbava přežila, ale nechtěl jsem to riskovat a chtěl jsem něčím foťák krýt. S možností focení za deště jsem počítal už dříve při focení pralesu. Tedy ne focení v dešti, ale kdyby kapalo. Šikovná manželka koupila nepromokavou látku a ušila provizorní pláštěnku. Tu jsem nikdy nevyužil a byla na starý foťák a hlavně starý setový objektiv. Po nákupu slušného teleobjektivu bylo potřeba to ušít znovu a vylepšit o otvor pro ovládání foťáku. Věřím, že jsem s tím vypadal všelijak, ale účel to splnilo. Zápas jsem odfotil a já osobně jsem s fotkami spokojený.

A proč to vlastně píšu? Napadlo mě to sepsat po poslechu jednoho rozhovoru o tom, jak náhody a drobnosti nastartovaly kariéru úspěšných lidí. Ne že bych se považoval za úspěšného fotografa, to rozhodně ne. Ani to neberu jako nastartování kariéry fotografa, stále to mám pro zábavu. Napadlo mě ale, že jsem se k focení druhé ligy dostal, aniž bych si za tím od začátku šel. Pouze souhrou náhod. Fotbal jsem začal fotit jen tak, že ho mám rád a že jsem měl i teleobjektiv. Nepřemýšlel jsem nad tím, že bych mohl fotit něco víc, než prales. Pak najednou jsem se během dvou měsíců dostal z focení předposlední ligy na druhý konec žebříčku a zafotil si na zápase druhé ligy.

Když jsem tento text psal před pár lety, zakončil jsem jej otázkou kamaráda, co by bylo to top, co bych mohl fotit. Napsal jsem, že kdybych se zasnil, tak určitě focení Ligy mistrů a nebo pěkný reprezentační zápas. A druhou možnost jsem propásl jen díky lenosti napsat jeden email. Během kvalifikace na EURO 2024 hrála česká reprezentace v Polsku. Kamarád, který fotí také jen pro radost, mě lákal, abych zkusil napsat si o akreditaci jako on. Nevěřil jsem, že by to bylo možné a tak jsem to ani nezkusil. Díky tomu se dostal na krásný stadion, kde si mohl užít atmosféru 56 000 diváků, atraktivní fotbal a remízu 1:1. Zpětně můžu pouze litovat.