Článek
První bezčelistnatí obratlovci se na Zemi vyskytovali již v kambriu a v prvohorách zažívali nebývalý rozkvět, dokud je nezačali vytlačovat evolučně úspěšnější čelistnatci (mezi které patříme i my). Do dnešních dnů přežila pouze jedna skupina bezčelistnatců, kruhoústí (Cyclostomata), která obsahuje dvě třídy: sliznatky (Myxini) a mihule (Cephalaspidomorphi). Zatímco mihule jsou relativně známí tvorové, kteří se v podobě dvou druhů, konkrétně mihule potoční (Lampetra planeri) a mihule ukrajinské (Eudontomyzon mariae), vyskytují i na území České republiky, sliznatky bychom u nás hledali marně. Vyskytují se totiž pouze v moři.
Masožravci z hlubin
Podobně jako mihule se sliznatky vyznačují protáhlým úhořovitým tělem bez šupin a v dospělosti měří maximálně jeden metr. Barvu mívají růžovou nebo načervenalou, ústa jsou kruhovitá a opatřená silným jazykem a rohovitými zuby. Na hlavě mají charakteristické čtyři páry chapadélek. Celková stavba těla je poměrně primitivní, což je důvod, proč byly sliznatky dříve mylně považovány za parazity – jeden z přibližně šedesáti známých druhů se dokonce v češtině jmenuje sliznatka cizopasná (Myxine glutinosa).
Sliznatka
Vyhledávají chladnou vodu a žijí oceánských hlubinách téměř po celém světě, s výjimkou polárních oblastí. Vytvářejí kolonie, které mohou být místy velmi početné. Udává se, že v příhodných podmínkách může žít na jediném kilometru čtverečním až půl milionu jedinců. Většinou se zdržují v blízkosti dna, kde si v substrátu hloubí nory a hledají potravu. Tímto chováním připomínají krtky nebo žížaly a pro ekosystémy jsou stejně důležité jako zmínění suchozemci. Specializují především na tvory oslabené, umírající nebo už mrtvé, ale bylo pozorováno i aktivní predační chování.
Do jejich jídelníčku patří zejména ryby či mnohoštětinatci. Z těla živého zvířete či zdechliny, která klesla na dno, vytrhávají pomocí vysunovatelných ozubených laloků kousky tkáně (detailní pohled na ústní aparát sliznatky naleznete ZDE). Jsou dokonce schopné proniknout skrze žábry do útrob ryby a vyžrat ji zevnitř. Nedávná studie rovněž odhalila, že umí potravu absorbovat skrze kůži. Jejich žravost způsobuje občas problémy rybářům. Díky dobrému čichu totiž sliznatky zaznamenají poraněné ryby chycené do sítí a vydávají k nim jako k prostřenému stolu.
Kýble slizu
Možná vůbec nejcharakterističtějším znakem sliznatek, který jim dokonce dal české jméno, je několik desítek slizových žláz rozprostřených podél celého těla. Základní složkou slizu sliznatek je mořská voda (99,996 %), kterou pohromadě drží mucin (0,0015 %), jehož molekuly jsou pospojované bílkovinnými vlákny (0,002 %). Svým složením se liší od jiných slizovitých látek známých z přírody a je asi tisíckrát rozpustnější než kupříkladu hlen běžně produkovaný savci. Díky tomu je sliznatka schopná produkovat bez nadsázky enormní množství toto substance – autoři jedné studie odhadují, že sliznatka, konkrétně pasliznatka Stoutova (Eptatretus stoutii), je schopná vytvořit 24 litrů slizu, což je čtyřistakrát více než objem těla samotného živočicha.
Sliznatky určené k prodeji.
K čemu jim ale vlastně produkovaný sliz slouží? Nejčastěji zmiňovanou hypotézou je, že k obraně před predátory dýchajícími pomocí žaber, které látka takřka bleskově zalepí. Ve prospěch této hypotézy svědčí i pozoruhodná skutečnost, že pokud se sliznatky (které rovněž dýchají žábrami) ponechají ve vlastním slizu, uhynou.
Přímé pozorování takového obraného chování ale dlouho chybělo. První jednoznačný důkaz zachycený i na video (viz níže) je starý teprve patnáct let. Jeho hlavními hrdinky je necelý metr dlouhá pasliznatka japonská (Eptatretus cirrhatus) a žralok, který si chce na zdánlivě bezbranné kořisti smlsnout. Jakmile ji ale čapne, vypustí sliznatka během zlomku vteřiny (0,4 s) pozoruhodné množství slizu, který zaplní útočníkovu tlamu. Ten kořist okamžitě pouští a plave pryč.
Je libo peněženku, nebo nášup?
Jakkoli podobně to může znít, sliznatky mají komerční využití. Jejich kůže (často přezdívané „eel skin“, tedy „úhoří kůže“) našly díky své odolnosti uplatnění v textilním průmyslu, zejména jako surovina pro výrobu luxusních pásků či peněženek. Poptávka po tomto materiálu dokonce vedla k výraznému snížení populací sliznatek v některých oblastech, kde bývaly dříve hojné. Před lety se rovněž objevily zprávy, že vědci uvažují, jak průmyslově získat látky obsažené ve slizu sliznatek a používat je jako alternativu umělých vláken typu nylonu či lycry.
Sliznatky patří například v Jižní Koreji k vyhledávaným pokrmům.
Patrně nepřekvapí, že v některých asijských zemích, například v Jižní Koreji či na Taiwanu, je maso sliznatek považováno za lahůdku a lze jej koupit na místních trzích, což opět představuje pro některé druhy sliznatek možná větší hrozbu, která je možná tou největší, se kterou za více než tři sta milionů let své existence setkali.
Zdroje:
Fudge, D. S., Levy, N., Chiu, S., & Gosline, J. M. (2005). Composition, morphology and mechanics of hagfish slime. Journal of Experimental Biology, 208(24), 4613–4625. https://doi.org/10.1242/jeb.01963
Hanel, L. (2005). Výskyt mihulí v ČR a jejich životní nároky. Živa, č. 6, str. 273–5. Online: https://ziva.avcr.cz/2005-6/vyskyt-mihuli-v-cr-a-jejich-zivotni-naroky.html
Gaisler, J., Zima, J. (2007). Zoologie obratlovců. Academia, 692 s.
Glover, C. N., Bucking, C., & Wood, C. M. (2011). Adaptations toin situfeeding: novel nutrient acquisition pathways in an ancient vertebrate. Proceedings of the Royal Society B Biological Sciences, 278(1721), 3096–3101. https://doi.org/10.1098/rspb.2010.2784
Chiu, K., & Mok, H. (2011). Hagfish conservation needed in Taiwan. Kuroshio Science, 5(1), 29–32. https://ci.nii.ac.jp/naid/40019151963
Lingham-Soliar, T. (2014b). The first vertebrates, jawless fishes, the agnathans. In Springer eBooks (pp. 11–31). https://doi.org/10.1007/978-3-642-53748-6_2
Zintzen, V., Roberts, C. D., Anderson, M. J., Stewart, A. L., Struthers, C. D., & Harvey, E. S. (2011). Hagfish predatory behaviour and slime defence mechanism. Scientific Reports, 1(1). https://doi.org/10.1038/srep00131
