Článek
Východiskem pro úvahy o skutečné reformě důchodového systému může být hluboká historie. V dobách lovců mamutů byl propracovaný „průběžný důchodový systém“. Ti z tlupy, kteří byli schopni, lovili mamuty a sbírali plody. O to se pak rozdělili s členy tlupy, kteří dosud, nebo již, nebyli schopni lovu či sběru. Kapitálový pilíř byl tehdy ještě v plenkách, protože hromadit maso na delší čas bylo dost rizikové. Jednak se poměrně rychle kazilo (dnes inflace), jednak vyžadovalo hlídání a údržbu (dnes poplatky penzijním fondům), ale hlavně o zásoby jevily zájem další dravé šelmy (dnes … no domyslete si sami). Podstatné pro další úvahy je to, že pokud tlupa neměla dostatek dětí, zákonitě zanikla. Ostatně, rudiment tohoto principu je dosud zakotven v občanském zákoníku a upravuje vzájemnou vyživovací povinnost předků a potomků (§ 910 odst. 1 a § 911 o.z.).
Doba pokročila, měnily se role lidí ve společnosti a rovněž zajištění na stáří doznalo změn. Není to tak dlouho (hovořím o době před prvními pokusy o státní důchodový systém v době Bismarcka), kdy neexistovaly žádné státní průběžné systémy. Lidé měli pro stáří několik možností. Jednak využít individuální „kapitálový pilíř“ zvaný slamník, tedy odkládání si peněz na dobu stáří, nebo přenechat statek, živnost svému potomkovi s výhradou zajištění dožití (vejminek, péče, služby) nebo pracovat do úpadu a posledním běžnějším řešením byl starobinec financovaný církví, obcí nebo dobročinným spolkem.
Postupně se rozvinuly sofistikované systémy zajištění na stáří, které stále větším dílem pokrývaly potřeby starší části populace, současně se vzdalováním se od přirozeného principu rodinného zajištění.
Zde si dovolím drobnou odbočku. Samotné rozbíjení svébytnosti rodin se mi jeví jako cílené působení těch, kteří mají v úmyslu ovládat druhé lidi. Čím roztříštěnější populace, čím vyšší závislost na mocných prostřednictvím státu, tím snáze se s populací manipuluje. To je jeden z principů, který je patrný napříč politickými systémy, od rozbíjení širokých rodinných klanů s vlastními zákony, přes narušování vícegeneračních rodin, následně rozbíjení jádrových rodin muž, žena, děti až po současné rozbíjení identity samotného jednotlivce zpochybňováním, zda je letadlo nebo pes (snad rozumíte, co mám na mysli). To je podstatné pro pochopení, jak lze čelit rostoucímu tlaku na ovládání mas prostřednictvím politik - a tou brzdou je maximální posilování soběstačnosti a svébytnosti širokých rodin a minimalizace jejich závislosti na státu. Mimochodem přesný opak toho, co se ve společnosti děje, tedy snaha dostat maximum populace do závislosti na sociálních dávkách.
Zpět k důchodům.
Oblíbený strašák používaný politiky je „stárnutí populace“. Pozor, je to manipulace. Populace nestárne, ale rodí se málo dětí. Je snadné schovat problém likvidace rodin s dětmi za údajné stárnutí populace.
Řada politiků a ekonomů tvrdí, že jsou jen tři možnosti, jak zachránit průběžný důchodový systém, a to
1) zkrátit dobu pobírání (zvyšování věku odchodu do důchodu)
2) snížit výši důchodů
3) zvýšit daně
A v tomto duchu „reformují“. Věk odchodu do důchodu zvyšují, nově vyměřované důchody i valorizace snižují, daně zvyšují. To jsou ty hloupé plošné tupé škrty, které lze přirovnat k řešení buldozerem. A důsledek - změna dopadne na stávající důchodce, kteří děti vychovali, tím, že se bude rychleji snižovat výše jejich důchodu s rostoucím věkem v porovnání s průměrnou mzdou, dopadne i na osoby předdůchodového věku, které poctivě pracovaly a vychovaly nové plátce, tedy průběžný důchodový systém zachraňují, ale dopadne i bezprostředně na aktuálně pečující rodiče daňovými změnami. Považuji to za lumpárnu, pokud vláda „řešila“ problém chybějících dětí tím, že postihla i pracující rodiče s dětmi, ať už aktuálně pečující či ty, kteří již děti vychovali.
Je to neschopnost, nebo úmysl? Jsme nyní v situaci, kdy důchodový systém generuje tuto optimální strategii zajištění na stáří:
Nemít děti, uspořené peníze si částečně užívat a částečně spořit do penzijních fondů. A v důchodu bude mít jeden důchod placený dětmi těch hlupáků, kteří na to nepřišli, a druhý důchod ze svých úspor, které si pracující rodiče dětí nemohli vytvořit, nebo ne v takové výši. Rozumíte tomu principu? K čemu směřuje? Co když na to přijdou všichni?
Ano, dnes rozhodnutí mít dítě znamená pro konkrétní osobu dobrovolné výrazné snížení možné životní úrovně pro dobu péče o děti, ale z důvodu nižších úspor i pro dobu strávenou v důchodu. Systém daní, pojistného a důchodů je nastaven tak, aby negativně působil proti přirozené reprodukci populace.
Průběžný důchodový systém, a to je klíčové, má dva základní finanční zdroje:
1) platba pojistného jako hrazení nákladů na živobytí generace v důchodu
2) náklady na výživu dětí jako budoucího zdroje pro průběžný systém.
Klíčový problém současného průběžného systému je v tom, že se opírá pouze o jeden zdroj, tedy výše důchodu je závislá pouze na platbách pojistného. Zkuste, jak dlouho vydržíte stát na jedné noze.
Pro zajištění stability průběžného důchodového systému je potřeba, aby stál pevně na obou nohách, tedy aby se jak do hrazení pojistného, tak do výše vyměřeného důchodu promítaly oba zdroje v rovnováze, tedy jak výše pojistného, tak výše nákladů na děti.
Otázku reformy důchodového systému tedy nejde řešit buldozerem, ale je potřeba architekta, který by nestabilní budovu stojící na jediné noze podepřel.
