Článek
Pojďme se zamyslet nad tím, jaké jsou základní možnosti zdanění příjmu, jaké jsou jejich výhody a nevýhody.
Taková nejjednodušší daň je stejná částka pro všechny. To lze nazvat rovnou daní, i když tento pojem se běžně používá pro daň počítanou stejným procentem z příjmu. To ale rovná daň není, to je rovné procento daně.
Mezi rovné daně lze s určitou mírou zobecnění počítat třeba koncesionářské poplatky, případně i dálniční známku a podobné platby, které mají stejnou výši pro všechny. Tento typ „daně“ je spojen s určitými nelogičnostmi. Třeba koncesionářský poplatek zaplatí stejný jak domácnost samostatně žijícího důchodce, tak např. pětičlenná domácnost. Stejný poplatek zaplatí ta domácnost, která má silně podprůměrný příjem, i ta, která má silně nadprůměrný příjem. Stejný poplatek zaplatí ten, kdo službu veřejnoprávního vysílání využívá 6 hodin denně, jako ten, kdo ho využije jen při 100leté vodě. Za rovnou (zápornou) daň lze považovat i daňovou slevu, i když má i určitý prvek degrese, tedy vyšší míry zdanění u nižších příjmů. Ta je dána tím, že dosud daňová sleva nemá charakter bonusu (vyjma daňového zvýhodnění na děti), tedy pokud poplatník nedosáhne ani na takový příjem, aby uplatnil celou daňovou slevu, část si ji nemůže uplatnit a tím se mu zvyšuje procentní sazba daně.
Pak tu máme proporční daň, kterou politici častěji nazývají rovná daň, tedy je tím myšleno stejné procento zdanění příjmu. Např. 15 %. Což znamená, že poplatník odvede ze svého výdělku 15 % bez ohledu na výši výdělku a bez ohledu na to, kolik osob z tohoto příjmu vyživuje. Tento typ zdanění má určité vady na kráse. Jednak vede k většímu rozvrstvení příjmů a tím i životní úrovně, má vliv na zvětšující se sociální rozdíly. Současně znamená, že ze stejné výše příjmu odvede poplatník stejnou částku bez ohledu na to, zda z tohoto příjmu žije sám, nebo dalších několik osob. S důsledkem rizika pádu do sociální sítě. A naše dosavadní „pravicová“ vláda se chlubí, jak velká část populace už má nárok na sociální dávky. Zde se ale děje cosi možná nečekaného. Pokud poplatník při tomto typu zdanění a s větším počtem závislých osob dosáhne na nárok na sociální dávky, stává se z proporční daně daň silně degresivní, tedy čím nižší příjem, tím vyšší procentuální „odvod“ státu. Jak je to možné? Souvisí to s vazbou poskytování sociálních dávek a zdanění. Při souběžném příjmu z výdělečné činnosti a ze sociálních dávek dochází k paradoxnímu jevu, že zvýšení příjmu poplatníka výdělečnou činností o 1000 Kč neznamená, že po odvedení 15% daně mu zůstane 850 Kč čistého. Zvýšení příjmu poplatníka z výdělečné činnosti totiž dopadne i do výše sociálních dávek, tedy souběhem proporčního zdanění a snížení sociálních dávek může poplatníkovi vzrůst čistý příjem v krajním případě i o jen 250 Kč! Což odpovídá 75% zdanění. O demotivujícím působení tohoto efektu se asi rozepisovat nemusím. Výsledek tzv. „rovné“, ve skutečnosti proporční daně tak je nízká motivace osob s nízkými příjmy si zvyšovat výdělek, s negativními dopady na náklady sociálního systému.
Pak tu máme možnost progresivní daně bez ohledu na počet vyživovaných osob ze zdanitelného příjmu. Funguje tak, že jsou nastavena určitá příjmová pásma s odlišnými daňovými sazbami. Dnešní systém odpovídá dvoupásmovému progresivnímu zdanění (pokud pomineme efekt degrese u souběhu daně a sociálních dávek). První pásmo je do čtyřnásobku průměrné mzdy a je zatíženo sazbou 15 %, druhé pásmo nad touto hranicí je zatíženo sazbou 23 %. Je třeba připomenout, jak pásma a sazby fungují. I když někdo přesáhne hranici pásma, neznamená to, že by celý příjem danil sazbou pro vyšší pásmo. Znamená to, že až k hranici pásem bude příjem danit nižší sazbou, a teprve rozdíl nad hranici pásma podléhá vyšší sazbě. Tím se celková míra zdanění příjmu mění pozvolna a nikoliv skokově. Plné výše nejvyšší sazby, tedy dnes 23 %, by poplatník dosáhl až při hypotetickém nekonečném příjmu, kdy využití nižší sazby by bylo z pohledu celého příjmu zanedbatelné.
Ve vyspělých zemích se používá vícepásmové progresivní zdanění, ostatně do roku 2007 včetně se i u nás vícepásmové progresivní zdanění používalo (čtyři pásma), s nejnižší sazbou 12 % hrubé mzdy do příjmu ve výši cca 1/2 mediánu mezd, 19 % od poloviny mediánu do mediánu mezd, 25 % z příjmu nad medián mezd do 1,5 násobku mediánu mezd a nejvyšší sazbou 32 % hrubé mzdy z příjmu nad tuto hranici.
Progresivní zdanění má ale jednu zásadní problematickou vlastnost ve vztahu k rodinám. Už v případě dvoučlenných domácnosti byla patrná výhoda u domácností s prakticky shodnými příjmy obou členů a nevýhoda u domácnosti s velmi rozdílnými příjmy, ale stejným celkovým příjmem. Čím větší byl rozdíl příjmů, tím se efektivní zdanění celé rodiny zvyšovalo, což při stejném příjmu rodiny nedávalo smysl. Toto ještě bylo řešitelné tzv. společným zdaněním manželů, kdy se část příjmu toho příjmově úspěšnějšího fakticky pro zdanění přesunula k tomu méně úspěšnému a využila se nižší sazba beze zbytku. Ale zásadnější problém nastával u rodin s více dětmi, kdy při stejném příjmu na osobu u dvoučlenné domácnosti a u pětičlenné domácnosti docházelo paradoxně k tomu, že příjem pětičlenné domácnosti byl zatížen vyšší efektivní sazbou než příjem domácnosti dvoučlenné. Což nebylo příliš „prorodinné“ řešení, spíše „protirodinné“. Ani společné zdanění manželů problém nedokázalo odstranit.
O korekci se pokoušeli např. ve Francii, kdy snižovali základ daně rozpočtením na více dílů při dětech v domácnosti, čímž snižovali efektivní zdanění tak, aby výše popsané znevýhodnění rodin s více vyživovanými osobami zmírnili.
Z toho lze plynule přejít na vícepásmové progresivní zdanění příjmu na osobu, tedy jakési „Rozšířené společné zdanění rodiny“, kdy se za základ pro uplatnění pásem progresivního zdanění bere příjem rodiny rozpočtený na všechny členy domácnosti, tedy je maximalizováno využití nižších sazeb. Celkem logicky, neboť pro pokrytí základních potřeby by příjem měl být daněn nejmenší sazbou, pro pokrytí běžných potřeb o něco vyšší, pro pokrytí nadstandardních potřeb ještě vyšší a nejvyšší sazbě by měla podléhat část příjmu sloužící k uspokojování vysoce nadstandardních a luxusních potřeb. Bez přepočtu základu pro uplatnění pásem a sazeb daňové progrese na příjem na osobu by vlastně docházelo k tomu, že náklady na děti by byly hrazeny z příjmu považovaného za luxusní potřeby. Dítě by asi nemělo být považováno za luxusní statek…
Osobně považuji vícepásmové progresivní zdanění příjmu na osobu za nejvhodnější řešení respektující jak princip „Čím luxusnější potřeby jsou z dané části příjmu hrazeny, tím vyšší sazba daně.“, tak princip sociální spravedlnosti a rovněž princip stimulační k dosahování vyšších příjmů osobami s nízkými příjmy vlastními silami bez spoléhání na sociální dávky od státu.
