Článek
Smrt je často diskutované téma, ale co o ní vlastně víme? Vlastně nic. Člověk prostě odejde. Někdy následují obřady, jindy se od nich upouští – záleží na víře, výchově i společnosti, ve které žijeme. Civilizace se sice vyvíjí děsivě rychle, ale lidské myšlení a prožívání strachu zůstává v jádru stejné. Moderní technologie nás na bezmocnost a ztrátu blízkého člověka nepřipravily.
Co tím chci říct? Mluvím o strachu, závislosti na druhém a o vztahu k někomu, komu bezmezně věříte. Zažil jsem lásku na první pohled. Přišla po dvou rozvodech a hlubokém zoufalství ze samoty. Když jsem tehdy na Nový rok podával inzerát na Seznam.cz, byla to má poslední naděje před rozhodnutím, zda na této planetě vůbec setrvat.
Ozvala se žena se stejnými bolestmi. Přestože nás dělilo přes sto kilometrů, přijela. Následující roky byly jako příchod do země zaslíbené – nádherný soulad, který se ani nedá popsat. Jenomže před několika dny ten sen krutě skončil.
Kdysi před lety jsem si říkal, že můj život nemá smysl, že je nanic, že je možná lepší tu nebýt. A pak, na Nový rok, po půlnoci, když všichni slavili, jsem si dal inzerát na tehdejší seznamku na Seznam.cz. Nečekal jsem, že se mi nějaká osoba ženského pohlaví ozve, vůbec. Prostě jsem to naposled zkusil. A pak… Uvažoval jsem o ukončení toho trápení na naší krásné planetě.
Láska na první pohled. Já jsem to zažil. Ne hned. Dvě manželství jenom proto, abych měl partnerku. Dva rozvody. Zoufalství, že jsem sám. Psycholog by mohl říct, že oba dva využili své neútěšné situace a že byli šťastní, že se setkali. Možná. Jenomže těch mnoho let, co jsme spolu žili, bylo tak nádherných, že se to ani popsat nedá. Něco jako přijít do země zaslíbené. Krásný a nádherný soulad vlastně ve všem.
Probudila mě rána. Moje láska ležela mezi dveřmi, tváří k zemi. Bohužel jsem nebyl schopen ji otočit na záda. Zavolal jsem záchranku, sledoval masáž srdce i marné pokusy o oživení. Za chvíli mi oznámili, že je konec. Kardiopulmonální resuscitace se nepodařila. Následoval totální šok a strohé oznámení o nutnosti pitvy.
Snažili se o masáž srdce, místo kyslíku používali ambuvak (resuscitační balónek). Nějak jsem tušil, že to není ono. A za chvilku mně oznámili, že je konec. Soustrast. Byl jsem v totálním šoku. Jenom mně oznámili, že při takhle rychlém úmrtí musí na pitvu.
Teď už není podstatné, zda šla ještě zachránit. Nevěřím na osud, boha ani determinaci. Věřil jsem v moderní vědu, ale ta mě v rozhodující chvíli zklamala. Před lety jsem daroval své tělo vědě v naději, že ve třetím tisíciletí si odborníci poradí s každou krizí. Mýlil jsem se.
Přišel jsem úplně o všechno. O svou víru v něco, co mi dávalo naději, že cokoliv se s námi stane, odborníci poradí. Nevím, možná to šlo, možná ne, nejsem anesteziolog. A to, že několik dní nic nejím a evidentně mám posttraumatický šok?
Možná ještě někdy něco napíšu, možná se z toho šoku dostanu. Ale vězte, že přijít o životní lásku je jako Kainovo znamení, kterého se už nikdy nezbavíte. Vy, kteří ještě máte tu možnost: važte si každé chvilky se svou milovanou bytostí. Je to to nejcennější, co v životě máte. Život si totiž nevybírá.
