Článek
S přibývajícím věkem ubývá přátel, s kterými si rozumíme. Ne, není to tím, že umírají. Podstata je jiná: počet kamarádů ubývá proto, že jejich počet není rovný kvalitě našich vztahů. Jinak řečeno, ti, kteří nás inspirují více, než ti, s kterými jsme doposud trávili čas, se stávají spíše luxusem. Už nechceme trávit čas bezúčelně.
V mládí sbíráme přátele jako houby po dešti. Čím více, tím lépe. Skupiny, setkání, známé známých - to vše vytváří iluzi naplněného života. Jak čas plyne, iluze o přátelích se pozvolna vytrácejí. Počet známých už neodpovídá kvalitě našich přání ve vztazích; spíš se jedná o kvantitu, kterou lidé staršího věku omezují - ubývá lidí, s kterými si mají co říct.
Věkem u mnoha přátel dochází k úbytku vnímavosti. Prostě nejsou schopní vnímat druhého natolik, aby se vžili do problémů kamarádů. Koneckonců, mají stejné, i když z jejich pohledu jiné problémy. Čas plyne a iluze se rozplývá. Už nemají zájem naslouchat; prostě čekají, až na ně přijde řada, aby promluvili. Přijdou, když něco potřebují, a zmizí, když od nich nic není potřeba.
Evolučně jsme naprogramováni k tomu, abychom usilovali o společenské uznání. Zároveň ale v sobě skrýváme i temnou stránku - touhu soutěžit a prosazovat se na úkor ostatních. Jak stárneme, učíme se rozlišovat mezi těmi, kteří se s námi skutečně radují, a těmi, kteří to jen předstírají.
Omar Chajjám, filozof, matematik a astronom, který byl svými současníky nazýván nejvzdělanějším mužem století, kdysi poznamenal, že s věkem se uzavíráme do sebe ne proto, že bychom ztráceli zájem o svět. Prostě si dáváme větší pozor na to, jak investujeme svůj čas a energii. Prázdné rozhovory ztrácejí na přitažlivosti. Touha se „předvádět“ slábne. Zůstává jen potřeba ticha a upřímnosti.
Je to známá situace. Otevřete se, očekáváte teplo, ale setkáte se s lhostejností nebo, co je horší, se zradou. Postupem času se naučíte oddělovat „zrno od plev“.
Odborníci potvrzují, že kvalitní vztahy jsou důležitější než kvantita. Chytří lidé intuitivně nebo vědomě filtrují své okolí. Hledají ty, kteří nepodceňují jejich city, nezávidí jim ani je nezrazují. Hledají ty, s nimiž mohou sdílet ticho, aniž by se cítili trapně.
Jak stárneme, přestáváme potřebovat neustálé potvrzování naší hodnoty. Nepotřebujeme být chváleni každých pět minut. Potřebujeme být pochopeni. Nebo alespoň nebýt omezováni v tom, abychom byli sami sebou.
Samota přestává být trestem. Stává se tichým luxusem, příležitostí být sám se sebou, přemýšlet, zotavit se. A do tohoto prostoru mohou být vpuštěni jen ti, kdo ji respektují.
Kruh se skutečně zmenšuje. Ale lidé, kteří v něm zůstávají, jsou upřímní. Nepředstírají, nehrají si hry na mobilech, nevytváří zdání něčeho, čím nejsou. Nemusíte si před nimi nasazovat masku. Přijmou vaše slabosti, vaše vrtochy, vaše chvíle špatné nálady.
To není ztráta, ale zisk. Dar, který nám čas dává. Příležitost ocenit hloubku, ne kvantitu. Ticho, ne hluk. Činy, ne slova.
Věnováno svým přátelům, kteří chápou, o čem píšu. Za to jim děkuji.
Zdroje: Vlastní zkušenosti https://www.pvsps.cz/data/2022/02/17/10/vondracek_a_srnec_1959_psychologie_stari.pdf
