Článek
Strach je obecně silná obava z něčeho konkrétního. Respekt z autorit, strach z prvního vystoupení na veřejnosti, strach před agresivitou některých lidí? To je v pořádku, to v životě zažije asi každý. Jenomže pak je tu strach z lidí obecně. Takový strach může vytvořit dokonce depresivní poruchy. Tomu se říká sociální fobie.
Fobií je velice mnoho a všechny jsou to úzkostné projevy, které jsou pro člověka traumatizující a mohou velice znepříjemňovat život. Lidé se bojí něčeho, co je pro většinu běžné. Člověk trpící úzkostným strachem buď nemůže dělat běžné věci, nebo naopak dělá něco, co by jiný ve stejné situaci nedělal.
Nejčastější fobie: Arachnofobie, chorobný strach z pavouků. Akrofobie, neopodstatněný chorobný strach z výšek či hloubek. Coulrofobie je rozšířená fobie, kterou ve svůj prospěch často využívají tvůrci hororových knih a filmů, chorobný strach z klaunů. Klaustrofobie, chorobný strach z uzavřených nebo nějak omezených prostorů. Mysofobie, chorobný strach ze špíny a nečistoty. Aichmofobie, chorobný strach z ostrých předmětů. Tanatofobie, chorobný strach ze smrti. Triskaidekafobie je velice rozšířená fobie označující chorobný strach z čísla 13. Tetrafobie, chorobný strach z čísla 4, patří mezi celkem rozšířenou fobii.
Nomofobie patří mezi moderní fobie 21. století. Jedná se o totální závislost na mobilním telefonu, kdy člověk trpí strachem ze ztráty signálu, z vybití baterie nebo ze ztráty mobilu. Dokonce není schopen telefon ani vypnout.
Strach je běžnou součástí lidského dění. Člověk se může obávat o své zdraví, o své blízké, o svůj majetek, o svůj život. Je třeba rozlišovat běžné obavy od panického strachu.
Zlost (hněv) je afektivní jednání, vznikající v situaci, kdy nám někdo nebo něco brání v dosažení našich cílů, nebo když nás někdo nebo něco ohrožuje nebo omezuje. Zlost nám sice dodá energii pro odstranění překážky nebo pro boj s danou hrozbou, ale snadno může přejít v agresi. Agresivita stoupá s požitým alkoholem.
Zlostný člověk, pokud je mu bráněno v něčem, čeho chce dosáhnout přes odpor druhých, se zpočátku uchyluje ke křiku, urážkám a výhrůžkám, následně se zlost může stupňovat a přejít do agrese. Lidé při zlosti reagují agresivně při podezíravosti, negativismu. Nepřímá agrese jsou intriky a pomlouvání, vrozená popudlivost. Pokud zlost přeroste v agresi, není daleko k fyzickému napadení nebo ničení majetku. Někteří lidé jsou náchylnější ke zlobě, i když psychologové věří, že obecně je agresivita člověku dána geneticky.
Pokud se zlobou a nenávistí chcete něco dělat, snažte si uvědomit, že kromě chvilkového vlastního uspokojení nastanou problémy, které vám mohou způsobit závažné komplikace v životě. Zkuste se uvolnit a místo nekontrolované reakce radši přemýšlet. Najděte si jiný způsob, jak v dané situaci zlost vyjádřit, jak se uvolnit a být nad věcí.
Věci, prováděné v silném afektu, brání lidem o problému přemýšlet a mohou způsobit celoživotní problémy.
Vina je reakce na to, že jsme udělali reálně nebo domněle něco špatného. Někdy vinu zažíváme, když máme pocit zodpovědnosti za nepříjemné pocity druhých.
Vina by se dala rozdělit na vinu neúmyslnou a úmyslnou. Úmyslná vina je důsledkem zlého, obvykle promyšleného činu. Zlý úmysl je takové jednání, kdy jedinec vědomě škodí a ví, že jeho jednání bude mít škodlivé následky.
Nedbalost je takové jednání, kdy si člověk neuvědomuje, co může způsobit. To může být opomenutí nebo nekonání, lhostejnost k činům jiných a podobně. Je to vlastně rozdílné chování mezi obecně uznávanými normami a morálním normám společnosti.
Vina nám pomáhá poučit se z chyb. Pokud něco neúmyslně provede jinému, měli byste se omluvit, poučit se a pamatovat si, že chování nebylo přiměřené situaci.
Bezmocnost je pocit, že jsme v situaci, ze které neexistuje žádné východisko. Pocit, že ať uděláme cokoliv, nebude to k ničemu. Pocit, že jsme zcela závislí na jiných lidech nebo jiné, třeba i vyšší moci.
Častá je naučená bezmocnost, kdy člověk nevěří ve změnu, nevěří, že může kontrolovat averzivní podnět (takzvané učení neúspěchem) a upadá do stavu bezmoci a demotivace. Jestliže si člověk myslí, že nemá možnost situaci ovlivnit, ztrácí veškerou motivaci s tímto stavem něco udělat.
Vždy existuje východisko. Samotné přijetí bezvýchodnosti situace už je aktivní přístup. Během času se věci mění, je třeba získat kontrolu nad situací a víc si věřit.
