Pátečník Pavla Trauba: Budka za pár korun?

Naopak horká volební kampaň jede na plné obrátky, o což se starají politici i média, takže nás čeká vskutku žhavý měsíc.

Člověk má co dělat, aby stihl všechno – od sousedských debat až po zasedání zastupitelstva – nebo si vůbec stihl přečíst, co se kolem děje. Informací je tolik, že třeba na televizi už mi ani čas nezbývá. A taky mě sem tam musí vidět doma – věnovat se veřejnému dění zkrátka není jen tak jednoduché.

A teď odvážně k času a dění tohoto týdne… V úterý na posledním zastupitelstvu Trojky jsem se ptal na věc, která mi trochu vzala dech. Na Jiřáku totiž nějakou dobu stojí reklamní budka s logem Netflixu. Podle místostarosty Ondřeje Ruta (Zelení) za jedenáct dní této reklamy zaplatila obří streamovací firma necelých sedm tisíc korun.

Sedm tisíc!

Přitom kdyby na stejném místě a po stejnou dobu chtěl postavit stánek poctivý farmář, který by lidem rád prodal vlastní produkci, zaplatil by podle uvedených údajů dvaadvacet tisíc. Co je přínosnější?

Nemohl jsem být jen tichým pozorovatelem a přihlásil jsem se o slovo – jako občan, ale nezastírám, že i jako kandidát, kterému osud Trojky není lhostejný.

Zeptal jsem se tedy možna záměrně složitěji: Proč nadnárodní korporace platí za reklamu na veřejném prostranství méně než místní živnostník za to, že tam chce například prodávat vlastní jablka nebo med? Přidal jsem k tomu i trochu své invence a zkušeností. Pan starosta překvapil – řekl, že se mu to také nelíbí a že to bude řešit rada. Přesto si říkám: proč s takovou smlouvou někdo z radnice vůbec souhlasil a proč to rada nezastavila sama, když se jim to tak nelíbí?

Uvidíme, jestli se tím bude radnice dále zabývat, nebo to zůstane jen jako další povzdech do protokolu a úkol až pro nové vedení.

A pak jsou tu lavičky. Praha se pochlubila novými lavičkami na náplavkách. Masivní dub, různé sestavy, některé dokonce tak velké, že se na nich dá ležet. Celkem 25 sestav a účet přibližně pět milionů korun – zajímavý „pirátský“ počin.

Nechci dělat laciný populismus a tvrdit, že každá dražší věc je automaticky předražená. Veřejný prostor něco stojí a kvalitní materiál také. Ale když slyším pět milionů za lavičky, musím se ptát: opravdu jsme v Praze došli k tomu, že právě takhle chceme utratit pět milionů korun za 25 kusů?

Pobavila mě i argumentace, že jsou určeny k delšímu odpočinku… Raději nechci vědět koho. Tak snad jen doufejme, že se při tom nezapomnělo na to, kdo a jak bude masivní dub v pražském veřejném prostoru udržovat.

Možná jsem staromódní, ale když už utrácíme pět milionů, čekal bych od politiků především odpověď na otázku, co za ně Praha získá a proč to nemohlo stát méně.

A když už jsme u peněz, nedá mi to nezmínit se ještě jednou o naší nekonečné bitcoinové telenovele.

Minule jsem psal o tom, jak pan Jiříkovský odvolal svůj miliardový dar. Teď se do toho vložil ministr spravedlnosti Jeroným Tejc (za ANO) s vyjádřením, že celé odvolání může být jen způsob, jak zkomplikovat trestní řízení – a že bitcoiny jsou stejně zablokované a vracet se nebudou.

Ministerstvo si navíc kvůli tomu najalo externí advokátní kancelář, což bude stát další peníze.

Škoda, že z daru, který měl být tak úžasným dobrým skutkem, vznikl nakonec právnický kolotoč a velká ostuda. Budu zvědavý, kdo to všechno nakonec zaplatí – a jestli se ti, kteří dar kdysi tak zbožně chválili, ozvou alespoň jedním slovem sebereflexe.

Do toho přišla další věc, která se samozřejmě okamžitě stala politickým tématem. Evropská komise po svém posouzení dospěla k závěru, že premiér Andrej Babiš je v potenciálním střetu zájmů, a firmám z holdingu Agrofert proto pozastavila proplácení části dotací. A přesně za měsíc jsou volby – no není to snad úplná náhoda? Kdo by takový dopis čekal, že?

Babiš reagoval v zásadě jasně: Agrofert nevlastní, nikdy už ho vlastnit nebude a nemá z něj žádný prospěch. Pro Novinky řekl dokonce, že u něj by zřejmě nestačilo ani to, kdyby se zastřelil, a dodal, že je přesvědčený o nesmyslnosti celého obvinění, což podle něj Evropská komise nakonec sama zjistí.

Pomyslně si do premiérova kotníku samozřejmě nezapomněla kopnout ani opozice. Kancelář prezidenta republiky prostřednictvím svého mluvčího vyzvala k hledání řešení, které zajistí, aby na spor nedoplácela Česká republika ani její občané – jak státnické. Martin Kupka (ODS) na to hned napojil téma zadlužování státu a potřebu platnosti pravidel pro všechny. Ozval se i STAN – prostě přesně ti, kteří byli u miliardy v bitcoinech.

Ale budu férový. Zadlužování státu je problém a státní pokladna není bezedná. Tohle podle mě není něco, co bychom měli lidem zamlčovat. Na druhou stranu je potřeba se na čísla dívat v souvislostech.

Když jsme v posledních letech zažili obrovskou inflaci, zdražilo prakticky všechno. Fungování státu je dnes dražší, stejně jako investice a veřejné stavby. A třeba právě u dopravních staveb jsou dnes plánované investice velmi vysoké. Neznamená to, že můžeme utráčet bez kontroly. Znamená to ale, že bychom měli lidem vysvětlovat, proč se některá čísla mění a co za nimi skutečně stojí – jak funguje ekonomika a kde jsou reálné dopady, když finance zastavíme.

O tom jsem ostatně mluvil i s občany na našem setkání na Budějovické. Dal jsem se tam do řeči s jedním mladým mužem, který si chtěl o ekonomice a státním rozpočtu opravdu povídat. A měl podle mě velmi rozumný pohled. Shodli jsme se na tom, že lidem je potřeba věci vysvětlovat bez zjednodušování a bez politických hesel. Třeba si dáme časem i pivo – dal jsem mu na sebe spojení, protože chtěl ANO podpořit, ale rád by to ještě více probral.

Ano, musíme nastartovat ekonomiku.

Ano, musíme investovat.

Ale zároveň musíme hlídat, aby se nám rozpočet v dalším období znovu zbytečně nenafukoval a abychom byli ke státní pokladně zodpovědnější.

Peníze státu totiž nejsou peníze vlády. Jsou to peníze nás všech. A to stejné platí v Praze. Proto mi vadí, že v Praze neinvestujeme. Říká to i náš kandidát Jan Hušbauer: Praha patří mezi nejbohatší regiony Evropy a na účtech města leží přes 200 miliard korun. Jsou to peníze Pražanů – lidí, kteří tady žijí, pracují, vychovávají děti a platí daně.

A co za ně dnes dostávají? Drahé a nedostupné bydlení. Ucpané ulice. Nedostatek parkování. Školy, jejichž kapacity nestačí. Místa v metru a kolem zastávek, kde se řada lidí večer necítí bezpečně. Praha přitom peníze má, jen je neumí dostat tam, kde je lidé skutečně potřebují.

Uvidíme, jak to všechno dopadne. Průzkumy zatím vypadají pozitivně, ale rozhoduje až ten konečný hlas v urně v den voleb.

A protože tento Pátečník vychází právě 11. září, nemohu toto datum úplně přejít. Pro většinu z nás je spojeno především s tragickými událostmi roku 2001, kdy svět sledoval pád newyorských dvojčat a zemřely tisíce nevinných lidí. Je to datum, nad kterým se člověk i po letech musí zastavit a zamyslet.

Pro mě má ale 11. září ještě jeden, mnohem osobnější význam. Je smutné už od doby, kdy jsem byl malý. Právě 11. září před třiceti sedmi lety mi odešel otec. Takže pro mě bylo 11. září smutným dnem dávno předtím, než padly dvě věže v New Yorku.

Tyto řádky bych proto chtěl věnovat také své mamince. Zůstala sama jako samoživitelka a musela se postarat o mě i o všechno, co život přinášel. Když člověk vyrůstá s takovou zkušeností, asi se není čemu divit, že se později dívá na svět trochu jinak. Možná právě odtud pramení i můj sociální pohled na život.

Vždycky jsem si říkal, že když už máme jako společnost nějakou sílu a možnosti, měli bychom je používat především tam, kde mohou někomu skutečně pomoci. Ne každý má v životě stejné štěstí, stejné zázemí nebo stejné možnosti. A právě k těm, kterým život nenadělil tolik, bychom se podle mě měli umět chovat lépe – stát, instituce i my sami mezi sebou.

A možná právě proto mám velký respekt k ženám. K ženám, které dokážou nést obrovskou odpovědnost, vychovávat děti, pracovat, starat se o rodinu a přitom ještě najít sílu pomáhat druhým.

Některé ženy v sobě mají opravdu obrovskou energii a já je za ni obdivuji. Jen si někdy říkám, jak krásné by bylo, kdyby se ta energie co nejčastěji věnovala věcem, které naši společnost posouvají dopředu, místo soubojů, které nakonec nikomu příliš nepomohou – protože i to některé ženy umí.

Možná i proto jsem chtěl, aby na naší kandidátce na Praze 3 bylo co nejvíce žen. Ne jako nějakou povinnou kvótu, ale proto, že si žen opravdu vážím a myslím si, že do veřejného života patří jejich zkušenost, pohled i energie.

Člověk si někdy uvědomí, jak zvláštně se mohou dějiny a osobní život proplétat. Jedno datum může pro miliony lidí znamenat světovou tragédii a pro jednoho člověka zároveň nést vzpomínku na někoho, koho ztratil dávno předtím.

A možná právě proto mám rád, když se na chvíli dokážeme zastavit. Nejen v politice, kde se pořád někam ženeme a hádáme se o procenta, peníze a funkce, ale také sami u sebe.

Protože nakonec nejsou nejdůležitější ani volební výsledky, ani lavičky za miliony, ani politické hádky. Nejdůležitější jsou lidé, které máme kolem sebe, a čas, který s nimi máme. Na některé věci totiž žádné peníze nestačí a některý čas už nejde vrátit.

Slunce v duši a klidný pátek!