Článek
Svým tvaroslovím připomínala geologické vrstvy Barrandova a po desetiletí nenápadně doplňovala místo, kterým denně projedou desetitisíce lidí.
Když jsem viděl fotografie trosek ležících na zemi, napadlo mě, že název té sochy získal v dnešních dnech až nepříjemně symbolický význam. Mám totiž neodbytný pocit, že skutečná rovnováha kolem nás padla už dávno. Nejen ta statická na Barrandově, ale především ta ve veřejném prostoru, v médiích a v politice.
Dvojí metr jako nový standard
Žijeme v době, kdy ve veřejné debatě často přestává platit stejný metr pro všechny. Sledujeme koordinované honby na lidi za každé drobné klopýtnutí, zatímco u jiných se přešlapy přecházejí s blahosklonným mlčením. Neříkám, že by kdokoliv neměl nést odpovědnost za své chyby – to je naprosto legitimní a férové. Pravidla by však měla platit pro každého stejně, ať už sedí na té či oné straně politické barikády.
Vezměme si mediální kauzy posledních dnů. Když do „složité“ a věčně rozkopané pražské křižovatky vjede politik jako Filip Turek, spustí se okamžitě lavina morálního rozhořčení a řeší se pomalu i barva tkaniček u jeho bot. Turek sice funguje jako magnet na průšvihy, udělal chybu a za tu ponese vinu. To, jak incident vyhodnotí policie, je jedna věc, ale politický proces už dávno rozhodl: je vinen a další diskuze netřeba.
Když se ale ukáže, že koaliční politička a radní z Pirátů během svého volebního období změnila bydliště – a dokonce v tom novém místě loni kandidovala ve volbách do Poslanecké sněmovny –, běžně tam tráví několik dnů v týdnu, ačkoliv jsou České Budějovice od Prahy vzdálené 150 kilometrů, tleská se tomu, jak je pracovitá. Věcná fakta a podstata problémů zkrátka ustupují emocím a titulkovým zkratkám.
Tento dvojí metr se bohužel propisuje i do míst, kde by měl občan nacházet otevřený prostor k diskuzi. Sám to zažívám na Praze 3. Ve veřejné skupině spravované radnicí, která má sloužit ke komunikaci s občany a k sousedské debatě, byl můj kritický příspěvek správcem nejprve schválen, aby byl po sedmi hodinách bez vysvětlení smazán. To, že byl jeden z nejmenovaných správců v minulosti spojen právě s Piráty, asi netřeba dodávat. Jiné, často velmi útočné politické výpady tam přitom bez problémů zůstávají. Ty mu zřejmě nevadí, ba naopak je vítá, i když jsou anonymní. Pokud má ale veřejná debata fungovat, musí v ní mít své místo nejen koalice, ale i opozice a lidé s odlišným názorem. Požádal jsem proto o oficiální prošetření postupu a jsem zvědav, jak se k tomu městská část postaví. Nejsem totiž sám, komu příspěvky záhadně mizí.
Od hradebních tanků k realitě
Ztrátu rovnováhy a zdravého rozumu můžeme sledovat i na nejvyšší politické úrovni. Stačí se podívat na nedávný summit NATO a mediální interpretace, které ho doprovázely. K tématu mě mimo jiné přivedl i zajímavý sestřih zveřejněný na profilu Skvěle řečeno, který pravidelně připomíná důležité výroky z veřejných debat – v tomto případě šlo o komentář politologa Jana Kubáčka na CNN Prima NEWS.
Jeho úvaha mě vedla k legitimní otázce, zda bychom neměli měřit stejným metrem i našim minulým vládním představitelům. Pokud se v médiích složitě rozebíralo, že současný český premiér Andrej Babiš vystoupil na summitu mezi posledními, a kdekdo z toho hned vyvozoval dalekosáhlé politické závěry, pak je fér se ptát, jaké dědictví v oblasti obrany mu tu vlastně reálně zanechala předchozí Fialova vláda. Právě ona totiž denně mluvila o bezpečnosti a plnění cílů, realita plnění domácích úkolů však byla nakonec úplně jiná.
A pokud jde o pana prezidenta, který se na summitu s chutí prezentoval, je dobré si připomenout realitu ústavních pravomocí. Pokud tam někdo sliboval nákupy tanků nebo zbraní, mohl je slibovat maximálně tak pro svou Hradní stráž nebo jako výstavu na prvním nádvoří. Reálná kompetence i politická odpovědnost totiž leží na vládě. Buďme féroví – i o té Hradní stráži ve výsledku rozhoduje armáda, a ne přímo prezidentská kancelář. Ale to je ta chybějící rovnováha… Osobní konflikty a politické divadlo zkrátka nemohou překrýt fakt, že lidé věci vnímají jinak, než jak nám je média občas předkládají.
Od poškozené Rovnováhy k pražské neschopnosti
A tím se obloukem vracíme zpět k poškozenému Barrandovskému mostu a zřícené plastice. Most samotný je totiž dokonalou ukázkou toho, jak se v hlavním městě hospodaří. Máme nějakou původní cenovku, tu ve výsledku prakticky zdvojnásobíme, proinvestuje se něco přes miliardu korun a tváříme se, že je to úspěch. Když se pak pod ten slavně opravený most projdete, na mnoha místech na vás stále kouká rezavá ocelová výztuž, kterou nikdo ani nezatřel barvou. A aby toho bizáru nebylo málo, propagační video si pod ním natáčejí opět dva Piráti – jeden, co už primátorem byl, a druhá, co by jí ráda byla. To jako fakt?
Podobným symbolem pražské neschopnosti dotahovat velké investice je Nová Palmovka. Projekt, který měl být chloubou moderního města a hrdým sídlem Agentury Evropské unie pro kosmický program, dostal další tvrdou ránu. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) zrušil tendr na jeho přestavbu, protože zadavatel zvolil tak komplikovaný proces, až vygeneroval zcela nefunkční výsledek.
Celá věc se vrací na úplný začátek, což je pro Českou republiku solidní mezinárodní ostuda. Evropská agentura dál zůstává v provizorních podmínkách v Holešovicích a samotná budova na Palmovce mezitím chátrá a stárne. Každý další rok prodlení znamená degradaci materiálů, konstrukcí oken a opět další zbytečně vyhozené peníze…
Čas na návrat k rovnováze
Barrandovská Rovnováha spadla fyzicky a dřív, než ji město stihlo řízeně „demontovat“. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Pražané, Praha i celá naše politická scéna však potřebují znovu najít rovnováhu v tom, jak se chovají, jak plánují, jak staví a jak měří svým občanům. Protože když k tomu nedojde, dříve nebo později se něco stane a nebude to hezké. Ani pro ty, co se sami nazývají „lepšími demokraty“, ani pro ty, kteří jsou neustále kritizováni třeba za rychlou jízdu, dotace nebo svou minulost, a nebo kteří si dovolí nahlas říct, že Česká republika je důležitější než Brusel. Mimochodem, i na Praze 3 máme od sochaře Josefa Klimeše jedno ikonické dílo – pítko, které trpí naprostým nezájmem a nedostatkem údržby ze strany radnice, řešil jsem to už před lety, ale o tom zase někdy příště…
Dokud se nezmění přístup k politice jako k nástroji pro lidi, a ne jako k divadlu pro vyvolené, budeme se dál dívat jen na padající pomníky starých časů a rozestavěné kostlivce v polích. Podzimní měsíce snad přinesou alespoň nějaký signál změny – protože bez ní se z místa nepohneme.
Hezký víkend v rovnováze!
