Článek
Karlovarský superhrdina a možná i kouč
Začnu dnes trochu netypicky – od konce. Takový malý „zpátečník“, jak mi ostatně v komentářích s oblibou a neutuchající péčí radí (nadávají) někteří internetoví diskutéři. Vrátím se ke Karlovým Varům.
Sledovali jsme festivalového prezidenta, kterému tleskal celý národ. Prezidenta, který v mediálním narativu zachraňoval kinematografii, demokracii, ekonomiku a snad i karlovarské počasí. Chvíli jsem napjatě čekal, zda z Varů neodjede rovnou na medvědovi jako nějaký novodobý slovanský superhrdina. Nakonec odjel v autě – a možná je to dobře. Na jednu ikonickou fotografii polonahého vůdce z Východu už má Evropa ve svém historickém fotoalbu místo dávno obsazené a podruhé o stejný kýč nestojí, tedy snad…
Festival přitom ještě ani neskončil a hlava státu už obrací svou pozornost k Wimbledonu. Na sociálních sítích gratuluje, komentuje a bedlivě sleduje tamní dění. Po evropské bezpečnosti zřejmě přichází na řadu český tenis. Každým okamžikem jsem čekal, kdy Hrad přidá několik dobře míněných prezidentských rad k forhendu a bekhendu. Ještě pár příspěvků a možná se dočkáme hlavy státu v roli reprezentačního kouče. Člověk skoro získává dojem, že v této zemi neexistuje jediná společenská událost, do které by nebylo bytostně potřeba otisknout prezidentskou stopu. Je to zkrátka titán. Hrdina naší podivné doby.
Dvouhlavý lev v Ankaře
A teď od tenisu zpět k NATO. Do Turecka dorazil náš dvouocasý lev – přesněji řečeno, poněkud dvouhlavá česká delegace. Na jedné straně premiér, který podle Ústavy odpovídá za vládu, její zahraniční i obrannou politiku. Na straně druhé prezident, který stát reprezentuje navenek. Česká média však s grácií sobě vlastní vytvářela dojem, že hlavním architektem evropské bezpečnosti je právě generál na Hradě. Jenže realita ústavního pořádku je neúprosná: rozhodnutí o penězích, závazcích nebo strategickém směřování státu nepřijímá Hrad, ale Strakova akademie, tedy vláda.
Zatímco prezident sklízel potlesk na otevřené scéně, Andrej Babiš schytával v tuzemských kruzích obligátní posměch za to, že si na neformální večeři povídal s Donaldem Trumpem a dalšími světovými představiteli. Dokonce seděl u jednoho stolu s Volodymyrem Zelenským a jeho manželkou. I to je realita mezinárodní politiky – realita, která se ovšem do černobílých, zjednodušených politických pohádek našich pokrokových médií příliš nehodí.
A pak přišla další ukázka té pověstné křivosti.
Český internet opět rozžhavil své optické kabely. Naše samozvaná „lepší společnost“ a její političtí mluvčí začali hystericky sdílet jediný screenshot s jasným, předem schváleným výkladem: Babiš se prý Trumpovi vnutil a ten se na něj ani nepodíval. Jenže celé video ukazuje diametrálně odlišný příběh. Trump při odchodu natáhne ruku jako první, Babiš ji s úsměvem opětuje a Trump bez zastavení pokračuje dál v chůzi. Právě ten vteřinový okamžik, kdy už je americký exprezident otočený bokem, se stal „fotografií dne“. Z několika sekund běžného lidského kontaktu vznikl monstrózní příběh, který se dokonale hodil do „předvolebního“ zákopového boje.
Když si ti „lepší demokraté“ z celého záznamu selektivně vyberou jediný snímek a zcela obrátí jeho význam, není to boj proti dezinformacím. Je to naprosto stejný způsob podlé manipulace, proti kterému jinak sami tak hlasitě a morálně povýšeně vystupují. Jen se projednou změnila barva dresu. To, co u soupeře označujeme za hybridní hrozbu a lživou propagandu, u sebe samých omlouváme jako legitimní politický humor nebo zkratku, pokud se to zrovna hodí „našim“. A právě v této morální ohebnosti spočívá ta největší křivost.
Jiřího z Poděbrad: Křivá dlažba za půl miliardy
Podobný pocit malicherné křivosti jsem měl i na začátku tohoto týdne, když jsem stál na náměstí Jiřího z Poděbrad.
Sledujeme tu rekonstrukci za téměř šest set milionů korun z kapes daňových poplatníků. Ve videu, které mělo původně trvat jen pár minut, jsem ukázal nehezké výškové rozdíly mezi jednotlivými dlaždicemi – místy šlo o rozdíly kolem jednoho centimetru. Přidal jsem i další zjevné vady: odfláknuté řemeslné detaily či volně pohozený silový kabel přímo na chodníku, kde o něj může kdokoli zakopnout. To nejsou politické názory. To nejsou ideologické proklamace. To jsou hmatatelné stavební skutečnosti, které může vidět každý, kdo má oči a zdravý rozum.
Do jednoho videa se samozřejmě všechna ta řemeslná bída nevejde, a tak budu jednotlivé závady Pražanům ukazovat postupně. Místo věcné, technické debaty ze strany odpovědných míst však okamžitě přišly známé nálepky, osobní útoky a nápadně identické komentáře, které se jako přes kopírák objevovaly pod různými příspěvky. Jako by někdo ze šuplíku vytáhl stále stejný komunikační manuál. Opět mediální masáž, opět snaha dehonestovat a zesměšnit člověka, který na problém ukázal, místo toho, aby se řešil problém samotný. Karel Čapek kdysi napsal, že „kritizovat – to znamená usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl.“ V našem případě by někteří byli rádi, kdybychom neuměli ani počítat, ani měřit. Kritika by měla mít nějaký logický zaklad ne jen emoce nebo nechuť k politické straně.
Přesto mě potěšila jiná věc. Ozvala se spousta soudných občanů, kteří napsali jednoduchou, ale zásadní větu: když veřejnost zaplatí stovky milionů korun, má svaté právo očekávat stoprocentně a kvalitně odvedenou práci. Někteří mě s nadsázkou posílali kandidovat ještě výš až na primátora. Děkuji za důvěru… Pokud však někoho na radnici Prahy 3 k smrti vyděsí občan, který pouze ukazuje stavební vady a s vodováhou v ruce měří výškové rozdíly mezi dlaždicemi, pak je to vizitka jejich vlastního strachu a špatného svědomí, nikoliv moje.
A právě proto jsem dnešní fejeton nazval Křivý týden.
Ne kvůli jedné manipulativní fotografii z politického kuloáru. Ne kvůli jednomu ješitnému politikovi. Ale kvůli tomu, jak děsivě snadno se dnes v naší společnosti ohýbá objektivní skutečnost podle toho, komu se to zrovna hodí do politického krámu. Jednou je křivý obrázek, podruhé křivý titulek, potřetí celý selektivní výklad reality. A jindy zase obyčejná, materiální křivá dlažba za stovky milionů. Když se k tomu přidají vyhrocené emoce, algoritmy sociálních sítí a slepá ochota věřit jakékoliv lži, pokud zapadá do našeho předem definovaného světonázoru, pravda se v tom „rmutu“ hledá čím dál obtížněji.
Naštěstí stále ještě existují lidé, kteří si dokážou a chtějí udělat vlastní, nezávislý názor. Právě díky těmto lidem má smysl věci veřejné nadále ukazovat, měřit a přesně pojmenovávat.
Pravda totiž nemusí být nejhlasitější. Nemusí mít nejvíce sdílení, virální dosah ani největší počet digitálních „lajků“. Nakonec ale vždycky obstojí. I tehdy, když kolem ní chvíli pochodují celé zástupy s předem připravenými komunikačními kartičkami a naučenými frázemi.
Pravda vítězí. A já pořád, tak trochu tvrdohlavě, věřím, že jednou bude opravdu líp.
Těším se na vaše komentáře – a to i na ty od té naší „lepší“ společnosti. 😉
