Článek
Volby jsou za dva týdny a kampaň v plné síle nabízí docela bohatý materiál.
Volby za miliardu
Letošní říjnové volby vyjdou státní rozpočet na víc než miliardu korun. To je asi o dvě stě milionů víc než před čtyřmi lety. Důvod? Dražší tisk, doprava i vyšší odměny pro členy volebních komisí.
Kdo to všechno platí? Samozřejmě my — daňoví poplatníci. Financování samotných kampaní už leží na kandidátech, stranách a koalicích. Rozbor financí by zabral mnoho stran, ale zkrátka: někomu se hodí, aby vládl ten či onen.
Sliby, kampaň a pražské zákulisí
Pojďme raději k samotnému procesu. Pro senátní volby platí nově povinnost mít transparentní účet už při vstupu do kampaně. Naproti tomu pro komunální volby neplatí žádný transparentní účet, žádný limit výdajů ani povinné zveřejňování financí. Rozdíl mezi malou a velkou politikou… Toho v Praze trochu využil — nebo zneužil? — senátor Láska. Docela si věří. Tvrdí, že má potenciál přes 20 % a že za ním chodí kandidáti třeba od Pirátů, aby kandidátku na magistrát stáhl. Evidentně se někdo bojí. No, uvidíme.
Máme tu nová spojení i upevnění těch původních. ODS půjde v Praze s TOP 09, ale z kola vypadli Lidovci. Třeba na Trojce jdou tyto strany proti sobě, protože tam si dlouhodobě drží lídrovskou pozici vládnoucí koalice TOPSTAN. ODS jde sama a lidovci… ti jsou někde v proudu času a tónech volebních songů. Určitě jste ten jejich „mimo“ song viděli, na mě vyskakuje až podezřele často. Ty ty tý… Někde jsem zachytil, že pan Grolich chce snad kandidovat i na prezidenta — doufám, že to byla jen legrace. Ačkoliv dnes člověk nikdy neví, cesty Páně jsou nevyzpytatelné…
Volební sliby jako recept
Slibovat se dá všechno, splnit už to jde hůř. Kdo někdy stál u stolku s letáky, ví to nejlíp. Já sám každou věc, kterou lidem říkám — a diskutuji denně se stovkami lidí na ulici nebo po telefonu —, myslím vážně. Neříkám nic, co bych sám nechtěl prosazovat. Netvrdím, že to občas není běh na dlouhou trať.
Ale když vidím, kolik miliard leží na účtech města, mohu s klidným svědomím konstatovat: problém fakt není v nedostatku financí. Je v byrokracii. A v tom, že se někomu nechce pracovat, ale raději se hádá a prosazuje své třicítky, cyklopruhy a nepropustné představy o rozvoji. Tomu já osobně říkám NE. A naopak říkám ANO skutečnému rozvoji.
Praha, kde se nikdo nemá rád
Na magistrátu spolu čtyři roky vládli SPOLU, Piráti a STAN. Teď jdou proti sobě, ale přesto si nechávají otevřená zadní vrátka. ODS s TOP 09 kandidují jako SPOLU pro Prahu a hledají tempo, které někde ztratili — možná i proto, že pan Svoboda jako primátor spíše spí (někteří před volbami reagovali slovy „on žije?!“). STAN má vlastního lídra, který byl u všeho a nese spoluzodpovědnost za dlouhodobé problémy Prahy. A Piráti zrovna tak.
Do toho Praha Sobě a její „řidič autobusu“. Tyto tři strany v posledních dnech prožívaly mediální námluvy o povolební spolupráci. Rozsekla to až jedna z posledních debat, kde si Scheinherr a Hřib dělali srandu z Hlaváčka, lídra STAN. Když si trochu postěžoval: „A oni chtějí se mnou vládnout?“, reagoval Scheinherr na sítích:
„Všímáte si změny rétoriky u STAN a jejich lídra Petra Hlaváčka? Připadá mi, jako by se hnal do náručí ODS a možná dokonce i ANO, a hledá výmluvy, jak to omluvit před voliči. Já jsem nikdy nepochleboval nikomu jen kvůli tomu, abych něco získal, a nehodlám to měnit. Jen sčítám účet současné koalici ODS, STAN a Pirátů. Je to má role opozičního zastupitele. A říkám: ano, 4 roky ujíždí Praze vlak…“
Takže vlak ujel? On už ujíždí osm let! Vzpomínáte na kauzu Libeňský most? Kdo vám, pane kolego, říkal, že to bude průšvih — za který můžete i vy? Nebo Městský okruh a jeho nerealizace za poslední dvě období? Kdo za to asi může? Zlý Babiš a opoziční ANO? NE!
Tím se vracím k hnutí ANO, které válcuje celorepublikové průzkumy. ANO jde samo, jako vždycky — se svými lidmi a s nestraníky. Má to své výhody, ale možná i nedokonalosti. Třeba když do kampaně vstoupil na poslední chvíli lídr kandidátky a kandidát na primátora Jan Hušbauer. Na druhou stranu má výhodu: dává do toho plno energie a je novou tváří, která může na rozhádaném pískovišti pražského magistrátu zaujmout a nakonec i rozhodnout.
Klid před bouří?
Nevím, jak to vidíte vy, ale mně připadá kampaň až podezřele klidná. Přitom se pod pokličkou všechno pere, koalice skřípou a bývalí spojenci jdou proti sobě. Nevím, jestli je to klid zdánlivý, nebo ticho před závěrečným ohňostrojem.
Trochu z Trojky: „Zkusím vyjednat,“ pobavil starosta
Starosta Vronský nově slibuje zeleň u domů a tvrdí, že to „zkusí vyjednat“ se správcem komunikací. Zkusí vyjednat! Jeho strana přitom na radnici vládne osm let. Jako kdyby zapomněl, kdo tu osm let drží vařečku a že teď zkouší přemlouvat kuchaře v TSK. Kdo nemá vlastní recept, měl by možná uznat chybu, a ne kopírovat to, co jako relativně nový pozorovatel říkám už přes půl roku v rámci projektu Hezčí Trojka. Ale vlastně mohu být rád — můj projekt má díky tomu šanci na realizaci z více stran.
Skok do velké politiky: Poplatky a pedál
Vláda podpořila rozpočet, což je dobře. Jeho výše je diskutabilní a mnozí jí ho omlátili o hlavu, ale reálně to jako tragédii nevidím — když vezmu v úvahu inflaci a to, co chybělo v dopravních stavbách. Máme tu číslo, které je aktuálně na stole. Chápu, že „lepším demokratům“ se to nelíbí a musejí dělat svou práci, ačkoliv v posledních měsících působí spíše zabrzděně ve svých vlastních problémech a neschopnosti uznat prohru.
Ale zpět k veřejnému dění. Škoda jen, že se už příští rok nejspíš nepodaří zrušit poplatky za ČT a rozhlas. Ministr kultury Oto Klempíř sám říká, že termín 1. ledna 2027 je jen obtížně dosažitelný a v úvahu přichází spíš červenec 2027 nebo leden 2028. Sněmovna to zdržuje a opozice dělá obstrukce, jaké by sama u jiných nesnesla. Motoristé mají za volantem Klempíře a já věřím, že se rozjedou. Kdo psal texty pro kapelu, ten ví, jak to správně nakopnout — a tam mu to šlapalo.
Když už jsme u pana ministra kultury, zaznamenal jsem informaci, kterou považuji za lehkou manipulaci — totiž že vláda „ruší muzeum na Novotného lávce“. Psal jsem dotaz samotnému panu ministrovi a pátral jsem i sám.
Hlavní město Praha převezme od Národního muzea dvě historické budovy, v nichž dnes sídlí Muzeum Bedřicha Smetany a Muzeum Antonína Dvořáka. Důvodem je jejich nevyhovující technický stav a nedostatek prostředků na potřebnou rekonstrukci. Po opravách by měly objekty nadále sloužit kulturním účelům (jejich konkrétní využití zatím není stanoveno). Obě muzea tak přijdou o svá dosavadní působiště, nová zatím určena nejsou.
Podle mě je část těch informací (videa o rušení) spíše hra na city. Ve skutečnosti jde o majetkové vztahy a o to, kdo prostory vlastní. Národní muzeum by takové instituce nerušilo — naopak, jejich péče o odkaz je neuvěřitelná a práci lidí v této oblasti dobře znám. Hlavní město se zkrátka rozhodlo ukončit bezplatný pronájem. Vnímám to jako další výsledek nesouladu v současné pražské pětikoalici, tedy „koalici lepších“ na magistrátu. Rozhodně nejde o rušení. Věřím, že nový magistrát se dokáže s ministerstvem kultury jako zřizovatelem Národního muzea rozumně domluvit.
A teď k dortu a krátké bajce na závěr…
Slíbit se dá všechno, ale co se doopravdy upeče, ukážou až volby. A protože je řeč o pečení, pojďme k dortu. Jak víte, mám rád Čapka a odmalička mě provázejí i povídky jeho bratra Josefa. Tak jdeme na to!
Bylo nebylo, v jednom politickém pohostinství se pejsek s kočičkou rozhodli, že upečení volebního dortu už nesnese odkladu. Voličům přece vyhladovělo! Je potřeba jim naservírovat něco, co má pořádný říz, správnou chuť a hlavně — co zasytí úplně všechny.
Pejsek na to šel prakticky. Vyhrnul si rukávy, vyhrabal staré poctivé recepty a myslel hlavně na to, aby v kuchyni fungovala sousedská týmová práce.
„Hlavně ať je v tom dost energie pro každého, ať to funguje a ať z toho má užitek celý kraj,“ vrčel si spokojeně pod fousy a nosil na stůl poctivé ingredience.
Jenže kočička měla o prioritách úplně jinou představu. Místo zástěry si vzala tu nejhezčí hedvábnou mašli, zkontrolovala úhel světla a hned si stoupla před objektiv. Na každém letáku, na každém plakátu a v každém příspěvku musela mít čumáček jenom ona. A pejsek? Ten pracant měl podle nejnovějšího marketingového plánu zůstat zalezlý pod stolem, potichu míchat těsto a proboha ani neštěkat, aby jí nekazil kompozici.
A jak to dopadlo, když jeden chtěl poctivě pracovat pro tým a druhý myslel jen na vlastní fotogeničnost?
Místo nadýchaného a sladkého volebního dortu z toho vznikl neuvěřitelný předvolební guláš. Kočička do hrnce přihodila třpytky a mašle, pejsek poctivé kosti. Každý si mlel a štěkal to své. Ač pejsek moc chtěl, tahal za špatný kousek provazu — a protože se ti dva nedokázali lidsky domluvit, nešlo to jíst. Výsledkem bylo jen bolení břicha.
Takový guláš pak není k užitku nikomu — je na obtíž straníkům, kandidátům, a nakonec otráví život hlavně samotným voličům. Tak snad koalice po volbách dopadnou lépe.
A z toho plyne jasné poučení: Pokud se političtí aktéři neumí domluvit a táhnout za jeden provaz, výsledkem je vždycky jen chaos. A přiznejme si to, milí čtenáři — kdo by stál o připálený předvolební guláš? Já mám tedy mnohem raději poctivý dort. Je sladší, chutnější a dělá radost všem.
Tak hezký víkend a ať se vám, nám všem daří!
