Článek
Po volbách jsem si dal měsíční pauzu. Psát každý týden články je někdy docela náročné — nejen v kampaňovém provozu, ale i v tom rodinném. Často cestuji, doháním práci a další povinnosti, takže člověk žije hodně dynamicky. Mimochodem o té dynamice budu mluvit ještě ke konci, ale abych nepředbíhal, vrátím se nejprve k malé retrospektivě po volbách.
Volby nedopadly úplně dobře, i když to je otázka úhlu pohledu. Voliči rozhodli a rozdané karty v Praze dostalo hnutí STAN s lídrem Petrem Hlaváčkem, který se rovnou domluvil s ODS (která na magistrátu kandidovala v koalici SPOLU s TOP 09, již bez lidovců) — jak už jsme si říkali v minulosti… Tyto subjekty proběhly cílovou páskou téměř vyrovnaně a mají stejný počet zastupitelů. Dohromady disponují těsnou většinou a proběhlo již i ustavující zastupitelstvo Hlavního města Prahy. Vypadá to, že se k nim ještě přidá Praha sobě, která skončila třetí.
Praha sobě se však dost možná stane hromosvodem budoucích problémů. Je to subjekt složený ze Zelených, KDU-ČSL a různých nezávislých osobností s velmi odlišnými pohledy na věc. Adam Scheinherr to určitě nebude mít jednoduché, ale zřejmě mu do klína spadne jeho vytoužený resort dopravy — protože zástupci ODS ani Starostů nemají odvahu se ho ujmout. Přitom v Praze se v dopravě točí desítky miliard: ať už jde o Metro D, Městský okruh, páteřní komunikace nebo tramvajové tratě. Praha prostě potřebuje masivně investovat. Není to Vltavská filharmonie, co je pro Prahu to absolutně nejstěžejnější (vedle dostupného bydlení). Chápu však, že Praha v tomto období spíše začne stavět filharmonii za více než 20 miliard, než aby za 10 miliard stavěla byty nebo rozjela klíčové dopravní stavby, které akutně potřebujeme — jako je pokračování Blanky tedy dokončení Městského okruhu nejen přes Žižkov na Trojce, kde je to fakt potřeba. Tranzit do ulic města moc nepatří, alespoň tak to vidím já.
3. listopadu jsem se „byl podívat“ na výstavě o historii pražského metra. Vlastně to nebyla výstava, ale stavka v České televizi, kde bylo od rána možné sledovat minulé budovatelské nadšení a to, jak se celý dopravní systém rodil. Samozřejmě nechci minulý režim jakkoliv opěvovat, ale v jedné věci měl tehdy stát obrovskou výhodu — dokázal plánovat a stavět celá sídliště, tisíce bytů a kilometry podzemky. V dnešním svobodném světě pak sledujeme reportáže o tom, jak se nedokážeme o řadu věcí starat, předělávat je nebo dál rozvíjet.
Pokud jde o celopražskou politiku, hnutí ANO nedopadlo dobře, což si musíme přiznat. Výsledek je pro mě zklamáním, ale odpovídá naladění společnosti a tomu, jak byla část voličů mobilizována proti ANO. Nebylo to ale jen ANO — zcela propadli například Motoristé sobě, což je škoda, protože by magistrátní fungování zpestřili, i SPD, která vypadla z řady městských částí. Je to další ukázka toho, že Praha je v podstatě „stát ve státě“, kde fungují zcela jiné principy a nůžky mezi ní a zbytkem republiky se čím dál více rozevírají.
Uvidíme, kam až ta vyjednávání půjdou, jakým směrem a kdo získá jaký resort. Představitelé budoucí vládní několikakoalice svádějí souboje na magistrátu i na městských částech. Tam probíhají vyjednávání souběžně. Je namístě zmínit, že někde se kolegům z ANO dařilo — třeba Honzovi Hušbauerovi na Praze 4, kde se podařilo uzavřít koalici ve staronovém složení, nebo v Letňanech, kde máme opět starostu. Fandím všem kolegům, kteří bojují. Hodně zajímavá situace je například na Praze 8, kde byla koalice připravena, ale shora i ze strany různých aktivistů je vyvíjen obrovský tlak na STAN, aby hnutí ANO v koalici nebylo. To je za mě špatně a takhle by politika fungovat neměla.
Dlažební kostka jako liberálně-demokratický argument
Ale to je dnešní politika. Když si vezmeme protesty před Poslaneckou sněmovnou… Jedna slečna tam lezla na historický kandelábr — to vnímám spíše jako poškození než cokoliv jiného. A režisérka Kateřina Dudová vzala do ruky ideovou dlažební kostku a hodila ji směrem ke Sněmovně — aby se vzápětí omlouvala a vymlouvala na to, že byla pod vlivem emocí a stržena davem. To mě docela pobavilo. Nad hlavami demonstrantů navíc vlál i transparent „Poplatky nedáme!“. No, to je samozřejmě na vás, jestli je dáte — já osobně je platit nechci.
A když už vrháme tou kostkou za lepší svět, můžeme si všimnout i převratů v zahraničí. Třeba v Polsku, kde proevropská vláda za podpory policie a techniky obsazuje Ústavní soud. Soudci tam v době nepřítomnosti prezidenta jednali po svém, ačkoliv prezident odmítl některé soudce jmenovat (na což má ze zákona právo — stejně jako měl podle „lepších lidí“ u nás právo prezident nejmenovat Filipa Turka). V Polsku to je pozitivní, lepším lidem to nevadí a části médií to připadá jako legitimní obměna a „vrácení věcí do pořádku“. Dnes má polský Ústavní soud v uvozovkách dvě vedení a dva tábory, kde se každý bije do prsou, že právě on je ten jediný legitimní. Je to taková tragikomedie. Do toho se nám hádá Francie i Německo, Evropa má do ráje daleko a o Ukrajině ani nemluvě — teď se potichu píše o tom, jak se bude Ukrajina dělit a že se najednou má jednat i s Ruskem (možná to už někdo před lety říkal…). Nové bojiště otevřel i možný návrat ruských sportovců na světové soutěže, je toho hodně…
A u nás? Ulice se plní protesty kvůli koncesionářským poplatkům (po zvýšení minulou vládou na 150 Kč za TV a 55 Kč za rozhlas, tedy celkem 205 Kč měsíčně). To je ta dnešní demokracie, správná liberální dlažební kostka letící vzduchem a hodnoty, na kterých tvoříme náš moderní svět. Za mě tedy rozhodně ne.
Na sociálních sítích jsem v té souvislosti narazil na příspěvek, který parafrázoval starou socialistickou tabulku: „Včasným příchodem do práce zasadíme drtivý úder americkým agresorům.“ Tehdy to bylo naprosto ujeté a bláznivé. Dnes by to ale někteří liberální aktivisté zřejmě rádi zmodernizovali na: „Včasným zaplacením koncesionářských poplatků zasadíme drtivý úder ruským agresorům.“ Úroveň této rétoriky mě u některých politiků nepřestává udivovat.
Pomoz nám Bůh… nebo tu roste nový Karel Kryl?
Četl jsem na síti… To, že studenti dostávají ze škol volno na demonstrace, se dá s velkým nadhledem ještě přejít — i když se to s paragrafy a školským zákonem hádá velmi divoce. Je to ale odpovědnost a riziko samotných škol. Až bude chtít někdo jednoduše „free“ den a nebýt ve škole, nahlásí účast na demonstraci a stane se z toho běžná praxe. A pokud se studentům v ulicích něco stane, zřizovatelé to pak budou muset ustát, až jim tam na to zneužívání někdo vlítne. Vnášet politiku s podprahovým vlivem učitelského sboru do nezávislého školství prostě není v pořádku.
Ale co mě opravdu dostalo, byl příspěvek jedné paní na sociálních sítích:
„Když na pódium vedle dospělých pracovníků z ČT a ČRo nastoupily malé děti a přečetly text o svobodě slova, který jim dal někdo do ruky, to už bylo i na mě moc. Napřed jsem absolutně nevěřila, že by děti, které především ani neví, co a proč vlastně čtou, někdo takto zneužil.“
A ono se to opravdu stalo. Ty děti ten připravený text demonstrantům skutečně četly. Vzpomínám si na akce malých Jiskřiček a Pionýrů, kteří kdysi také četli vše, co se jim dalo do rukou. Tohle k tomu nemělo daleko — chyběla už jen budovatelská báseň a bylo by to dokonalé.
Kam jsme to došli? Máme tu „stát ve státě“, který si osobuje právo disponovat s miliardami korun, které mu všichni povinně posíláme na konto, a který neváhá poslat na pódium malé děti s politickými texty, jen aby si tyto miliardy udržel.
Mimochodem, byl to hezký moment v přímém přenosu, když se ukázalo, že v České televizi neumí úplně počítat. Bylo to 31 % + 24 %, tedy 55 %. Ale moderátor v tom většinu neviděl. Přitom většina lidí poplatky platit nechce, ale pro moderátora bylo očividně těžké tento fakt přijmout. Malá lekce matematiky v živém vysílání byla spíš pro zasmání. Ve výsledku chápu, proč se to České televizi nelíbí — bojí se, že ztratí svůj monopol. Dnes si dělá, co chce, peníze jí v podstatě nikdo nekontroluje a hospodaří pod začernanými smlouvami. Veřejnoprávní média jsou samozřejmě důležitá a mají svůj jasný důvod k existenci jako hlídací pes demokracie. Ale to, co předvádí ČT dnes, ukazuje, že ten systém nefunguje. Fandím proto myšlence pana premiéra, který řekl: ať dobrovolně platí ten, kdo chce.
Lokální dynamika a naděje ve změnu
Ale abych odbočil zpátky domů: na Praze 3 jsem to měl v posledních dnech hodně dynamické. Vyhrála tam s nadpoloviční většinou koalice TOP 09 a STAN, pan Vronský obhájil pozici starosty a Motoristé i SPD ze zastupitelstva vypadli. Hnutí ANO sice skončilo třetí v cílové rovince, ale situace na Trojce je hodně specifická. Dokonce jsem se dozvěděl, že jsem nezařazeným zastupitelatelem, což mě docela překvapilo. Kolegyně me totiž o den předběhla a založila si vlastní klub, do kterého mě nepozvala (přitom jsem já všechny zval na pátek s týdenním předstihem a všichni to věděli). Tak holt máme na Praze 3 kluby dva.
Tím bych asi dnešní Pátečník skončil a půjdu se věnovat rodině. Svět se točí dál. Otázkou je, kdo se bude točit s ním a zda ty hádky a dohady někam povedou. Já to ale beru pozitivně.
Užil jsem si státní svátek 28. října — byl to krásný den. Potkal jsem se opakovaně i s Andrejem Babišem. Domluvili jsme se, že on bojuje za Českou republiku a já budu bojovat za Prahu. Položili jsme květiny u Edvarda Beneše na Loretánském náměstí i u Tomáše Garrigue Masaryka na Hradčanském náměstí. Za hnutí ANO jsme nesli jasný vzkaz: Za demokracii a za náš stát.
Náš stát totiž není jenom o politice. Má být hlavně o tom, že se máme rádi, že máme společný jazyk a zajímavou historii, že se dokážeme domluvit, zasmát a společně doma trávit čas s rodinou a přáteli. A je i o tom, že dokážeme i tím naším typicky švejkovským způsobem čelit osudu a nepřízni doby.
Přeji vám všem, ať se vám daří, prožijete hezký večer a příjemný víkend!
