Článek
Ale přiznám se, že největší emoce tentokrát nepřišly ze Sněmovny ani z Bruselu. Přišly z Edenu. Ano, ze stadionu mně blízkého. Z místa, kde se normálně běhá za míčem, nadává na rozhodčí a jí klobása za cenu menší hypotéky.
Každý věděl, že si Slavia jde pro vítězství. Atmosféra byla napjatá asi jako struna na smyčcovém nástroji při zahájení Pražského jara. A pak přišel moment, kdy člověk zjistí, že český fanoušek je tvor velmi zvláštní. Devadesát minut vydrží sedět, ale tři minuty před koncem dostane neodolatelnou potřebu běžet na hřiště… Bylo to smutné, trapné a zbytečné. A přesto člověk druhý den zjistil, že za to podle některých může vláda, společnost, demokracie, kapitalismus, počasí a pravděpodobně i nedostatek vitamínu D. To už je v Česku takový zvyk. Když někdo chrstne pivo na brankáře, není to problém fanouška s pivem, ale selhání civilizace. Když někdo vběhne na trávník, není to problém pořadatele, ale důkaz úpadku západní společnosti nebo alespoň té naší středoevropské. A kdyby někdo uklouzl cestou na tácku od klobásy, určitě za to může Fiala, Babiš nebo Evropská unie. Podle momentální politické potřeby – ne nemůže!
Rozhodil mne rozhovor Marka Orko Váchy pro Český rozhlas Plus. Vlastně… možná spíš pobavil a vyděsil zároveň. Zazněla tam totiž myšlenka, že demokracie má tu „nevýhodu“, že člověk, který chrstne pivo brankáři do obličeje, má stejný hlas jako inteligentní novinářka veřejnoprávního média. A tady jsem si málem polil čaj na lejstra v práci - a že jich mám na stole opravdu dost - když jsem si to o pauze četl. Právě v tom je totiž demokracie demokracií. Že hlas člověka třeba v montérkách má stejnou váhu jako hlas profesora, novináře, právníka nebo majitele tří dioptrií a čtyř titulů. A klidně i hlas fotbalového fanouška, který to evidentně přehnal… Jakmile začneme určovat, čí hlas je hodnotnější, dostáváme se na velmi kluzký led. A historie už několikrát ukázala, že když někdo začne dělit lidi na lepší a horší, většinou to nekončí dobře.
V posledních letech mám navíc pocit, že každá vláda je zároveň „nejhorší od revoluce“, nebo naopak ta nejlepší od roku 1938, že pane Fiala…Bizarní? Ne. To je jen realita všedních dnů, kdy vzduchem létají kelímky a sociální sítě jedou na plný výkon.
Záleží jen na tom, kdo zrovna drží mikrofon, případně které médium danou věc prezentuje. Přijde vám to ještě v pořádku? Nebo už je to prostě za čárou a mělo by se to odsoudit stejně jako ty kelímky a to, co předvedla část Tribuny Sever na Slavii? Jedni vidí spásu národa, druzí apokalypsu, a obyčejný člověk mezitím řeší, proč stojí máslo nebo obyčejná svačina skoro tolik co menší elektrospotřebič z „Temu“ (mimochodem od podzimu ten spotřebič díky novým EU daním každému zdraží, taky informace tohoto týdne…).
„Pozor na slova, která používáme, je to mnohem nebezpečnější, než se zdá,“ cituji zmíněného etika Váchu.
A má pravdu. Jen si dovolím dodat, že by měl možná i on sám vážit, co vypouští do veřejného prostoru. A možná by to měl zvážit i Český rozhlas, kterého si jinak nesmírně vážím.
A pak tu máme nekonečný seriál jménem Andrej Babiš. Když prší, může za to Babiš. Když neprší, může za to také. STB, dotace, zloděj - pořád dokola. Komu to vlastně vyhovuje? Pravidla mají platit pro všechny. Mají fungovat. Ne být používána jen podle momentální politické potřeby.
Nejvíc mě ale baví práce některých médií. Titulek dnes často připomíná reklamní poutač na cirkus: „Šok! Hrůza! Katastrofa!“ A člověk pak otevře článek a zjistí, že se vlastně nic nestalo — jen někdo řekl něco, co se dá vyložit sto padesáti způsoby.
Možná jsme jako společnost jen strašně unavení. Unavení z hádek, z moralizování, z neustálého rozdělování na správné a špatné lidi. Přitom obyčejný člověk chce většinou docela prosté věci: normálně žít, uživit rodinu, občas třeba zajít na fotbal a nebýt u toho poučován, že jeho hlas má menší cenu než hlas někoho jiného, a možná by si přál, aby společnost více naslouchala.
Něco podobného se mi děje i u nás na Praze 3. Když třeba vytáhnu téma, zda se lidem líbí živé umění v ulicích, hned jsem osočen z politické agitky. Někteří raději řeší „Supermana Trauba“, jak mě nazvala jedna místní zelená dáma, místo aby se řešila věcná témata a skutečné problémy. Třeba to, že některé autobusy na Praze 3 už dávno jedou na hranici své přepravní kapacity. A tím jsme zase zpátky u komunálu a obyčejného života. Zkusím to tedy zakončit jednoduše:
Příliš mnoho lidí dnes mluví o demokracii, ale čím dál méně lidí ji skutečně respektuje.
