Článek
A nebylo to jen rtuťem teploměru, který ukazoval snad ještě o tři čtyři stupně víc než u Středozemního moře. Mnohem větší výheň totiž panuje v našem veřejném prostoru. Hranice toho, co jsme ochotni tolerovat, padají jedna za druhou.
Vezměte si uplynulý týden. Na jedné straně sledujeme fascinující úkaz, jak bleskově dokáže zafungovat Ústavní soud. Stačí čtyřiadvacet hodin a instituce vyprodukuje předběžné opatření, aby se náhodou „chlapeček z Hradu“ – hradní pán a lepší to člověk z prominentní komunistické rodiny – nenaštval a mohl dál vesele pokračovat na své volební stezce. Však si tam také ty kluky „ústavní“ dosadil. Prý ústavní zvyklosti. Úžasná rychlost! Jenže obyčejný člověk se u nás spravedlnosti a rozhodnutí úřadů či soudů domáhá týdny, měsíce, a nezřídka i roky. Nepřijde vám toto divné? Tak jak jsem si dříve říkal pan prezident, ne – je to guma, konec. Podrazák, viz ten jeho převrat s SMS, který se nekonal. To se politici tehdy nebouřili, naopak byla plná náměstí, co hrozného si to vládní činitelé dovolují, odvolat! A výsledek? Nic, nic, vlastně ano – další odvolání a další útoky na vládu. Už toho mám jako občan dost.
A co je vlastně pro hnutí STAN a opozici přijatelné? Kromě kšeftů na magistrátu a v dopravním podniku – vzpomeňme Dozimetr a „tajné telefony, se kterými si prý hrály děti“ – to je přijatelné? A nebo, když vládní představitelé občanům suverénně diktují, že si mají obléct dva svetry, pokud nemají na energie. Přijatelné je před volbami skálopevně slibovat, že se nebudou zvedat daně, aby se hned po volbách otočilo kormidlo a daně i televizní poplatky vystřelily nahoru. Ale když Petr Macinka natvrdo pojmenuje věci pravými jmény a mluví o „soudruhovi z Hradu“, nejen hnutí STAN může vyskočit z kůže a hystericky křičí po jeho odvolání.
Prezidentská velikost se nám v tom horku vůbec nějak smrskla na dětské dupání. Před summitem NATO vidíme trapnou přetahovanou o to, kdo vlastně vede delegaci. Pan prezident si zkrátka usmyslel, že šéfem zájezdu je on. Bum. Prezident je nejvyšší činitel, dle protokolu má nárok na pocty a další záležitosti, to mu nikdo nebere. Ale Ústava jasně říká, že za zahraniční a bezpečnostní politiku nese plnou odpovědnost vláda, tedy premiér a daní ministři. Na Hradě se však na pravidla parlamentní demokracie moc nehraje. Pan prezident raději nafoukne delegaci z původních dvaceti lidí na dvojnásobek a vážně se debatuje o dalším prezidentském letadle. To jako vážně? Ale lid má šetřit! Pane prezidente, toto opravdu je to, co jste chtěl?
Absurdita stíhá absurditu, zatímco reálné problémy lidí se zašlapávají do země. Skutečnou opozici tak dnes paradoxně supluje soudruh prezident, který si to odpracoval a jehož evidentně zajímá kamarádíčkování zbrojařů… Do dnešního dne jsem totiž neslyšel, co si přeje pan prezident na summitu NATO vlastně říci. A předem říkám, že by měl respektovat to, co říká vláda – a také je nutné uvést, že to prezident zrovna moc nedělá, předvedl to několikrát. Co tam bude tedy pan prezident dělat? Bude si podávat ruku s nejhorším a odpudivým prezidentem USA? Úžasná to opozice, zatímco ta sněmovní jen bezmocně křičí a požírá sama sebe.
A tenhle dvojí metr a novinářská inkvizice se propisuje i do komunální úrovně. Podívejme se na Prahu. Kauza Ondřeje Prokopa je ukázkovým příkladem novinářského honu na čarodějnice. Člověk, který jako opoziční politik neměl žádné exekutivní pravomoci, nemohl rozhodovat o zakázkách a neměl si jak sáhnout na úplatek, byl mediálně naprosto zlikvidován. Dva až tři články denně na Seznamu z něj udělaly symbol korupce jen proto, že se snažil vysvětlit svůj majetek a pochybení v nesouladu s byty v družstevním vlastnictví. Jiní mazaní politici lepších stran své majetky raději nepřiznávají vůbec a média po nich ani nevzdechnou. Ondra Prokop sice ustoupil tomuto brutálnímu tlaku a vzdal se kandidatury na primátora, ale tenhle „kluk z Jižňáku“ rozhodně nekončí. Na sítích už jasně vzkázal:
„V aktivní politice jsem sice skončil, ale s charitou a pomocí sousedům rozhodně ne! Jedeme dál!“
Teď s volnýma rukama a informacemi z kontrolního výboru teprve začne ten pravý boj za milovanou Prahu. Jeho čas ještě přijde.
Vrcholem progresivního pokrytectví je pak současná radnice Prahy 3. Starosta Michal Vronský a jeho věrní se bleskově vytáhli, když v politicky atraktivní kauze vypověděli nájem městského bytu šéfce Úřadu vlády spojené s Babišem. Hurá! To se to hned koná, když z toho kouká palcový titulek v novinách! Ale že na Praze 3 bydlí desítky jiných nájemníků, kteří dlouhodobě neplatí nájemné, dluží městu peníze, porušují domovní řády, demolují majetek, ohrožují sousedy a jako bonus zamořují celé domy štěnicemi, to panu starostovi asi nevadí? To se radnice tváří, že nic neví, protože to není mediálně sexy. Jak by vlastně mohla kontrolovat, kdo v jejím majetku bydlí, je mi jich líto, mají v tom bordel… Ostuda, nebo výsměch? Hlavně jít proti ANO! Třídní nepřítel musí být poražen vždy a s plným nasazením!
A když lepší opozice známkuje a hodnotí vládu, co takhle oznámkovat rekonstrukci Jiřího z Poděbrad? Takže třeba za stín máte 5, za super výheň naopak 1. A mohl bych pokračovat. Náměstí je bezesporu hezčí a modernější než dříve. Zároveň ale platí, že některé výhrady obyvatel nejsou úplně od věci. Uvidíme za pár let, až vyrostou stromy, zmizí reklamace a ukáže se, jak bude prostor fungovat v běžném provozu.
A víte, jaká existuje geniální argumentace ohledně stínu a horka? Prý stín nepotřebujeme, protože největší vedra jsou jen dvacet dní v roce! Boží, to je jako když mi Pirát odpoví, že do podzemních garáží by jezdila auta, a tak nebude podzemní garáže stavět. Bože, proč? Naopak v kašně, která k tomu není určená nejen kvalitou vody, ale i technickým provedením, skáčou děti. A že je tam piktogram zákazu vstupu do vody, kolem stojí ToiToiky a hned vedle luxusně opraveného náměstí zeje díra v chodníku, kterou nikdo nedokáže ani provizorně opravit, to radnici nevzrušuje… Není to totiž boj proti tomu správnému nepříteli.
Tento žhavý týden nám ukázal, jak hluboko se propadla férovost v médiích i politice. Měří se podle toho, kdo s kým kamarádí a jak se to hodí do krámu. Ale realita a hněv obyčejných lidí se nedají věčně přikrývat jednostranným novinářským posouváním reality. Společnost si některé věci nenechá líbit, volby se blíží, a ač jsou komunální, je potřeba změna. A ta v Praze je opravdu potřebná.
Přeji vám, pokud možno, osvěžující víkend a příjemné čtení. A v novém týdnu snad i to ochlazení.
