Článek
A bohužel i s přítomností, ve které moderní město tak nějak trestuhodně zapomnělo konat to nejzákladnější.
Přelom června a července nepřinesl jen toužebně očekávaný začátek prázdnin, ale na Vinohradské třídě také symbolických sto dní do chvíle, kdy lidé půjdou k volebním urnám. Právě prvního července se na vinohradském chodníku protnuly tři zdánlivě obyčejné věci: nová kavárna, nově zasazená lípa a hrstka lidí, kterým zkrátka není jedno, v jakém prostředí žijí. Jako hnutí ANO Praha 3 jsme zde symbolicky zahajovali kampaň, ale spíše než o hlučný politický mítink šlo o poklidnou sondu do toho, jak dnes (ne)funguje správa pražských věcí veřejných.
Člověk nemusí být velkým filozofem, aby si všiml onoho půvabného i smutného paradoxu. Na jedné straně stojí obyčejní sousedé a aktivní lidé z okolí, kteří se rozhodli nenechat svůj plácek napospas osudu a stvořili malý „zelený zázrak“ v podobě mladé lípy. Na straně druhé se tyčí obří, těžkopádný aparát Magistrátu a naší městské části. Je až k nevíře, že za dvě celá volební období nedokázala tato mocná soustava úřadů zajistit tak banální, lidskou věc, jako je výsadba jednoho jediného stromu. Podle oficiálních zpráv se zde ročně vysadí v průměru pouhých deset stromů. Pan radní Bartko, který má zeleň v popisu práce, se tím dokonce veřejně pochlubil jako úspěchem. Člověku se nad tou pýchou z malých čísel chce skoro až povzdechnout.
Když se kolečko poláme…
I přes vytrvalý prázdninový déšť dorazilo na tři desítky sousedů. A protože jsme byli na trojce, vše se točilo kolem tohoto čísla – od třiceti tří symbolických koblih až po šikmou lať na ochranné konstrukci stromu, která nenápadně kopíruje logo naší městské části.
Traub Pavel nabízí koblihy občanům.
Nebylo to však jen o symbolech, které vidí oko. Došlo i na chvíli čistě lidskou a v kontextu dnešní Prahy až mrazivě trefnou. Společně s kolegy jsme si pod deštníky zazpívali onu starou, oblíbenou lidovou písničku prezidenta Masaryka „Ach synku, synku“. A když melodie dospěla k verši o tom, že kolečko se polámalo, nebylo třeba nic dodávat. Přítomní kandidáti jen pokývali hlavou směrem k radnici a magistrátu. To pomyslné kolečko městské správy je totiž porouchané už dlouho. Mechanismus je unavený, soukolí skřípe a je nejvyšší čas ho s čistým úmyslem dát do pořádku a spravit. Je čas na změnu.
Ostatně, pohled na samotnou Vinohradskou hovořil za vše. Ulice je dlouhodobě rozkopaná po kouskách, bez ladu a skladu, jako by levá ruka města nevěděla, co dělá pravá ruka městské části. Život desítek tisíc lidí je paralyzován, drobní živnostníci pod tlakem věčných uzávěr tiše zavírají své krámy a pomyslnou korunu tomu všemu nasazuje nově uzavřená stanice metra Flora.
Setkání ANO u nové lípy, kterou zasadili nespokojení občané.
„Město se chová, jako by obyvatelé byli na obtíž,“ poznamenal jsem do deště. Z davu se hned ozval jeden z přihlížejících oponentů s klasickou úřední výmluvou: „Za to může magistrát, ne městská část!“ Otočil jsem se k němu s úsměvem: „Máte pravdu, může za to Magistrát, Dopravní podnik i městská část společně, protože se neumí domluvit. Sedí tam totiž stále stejní lidé. A my jsme v opozici.“ Dotyčný pán už dál neargumentoval a raději pokračoval dál svou cestou. Déšť v tu chvíli ještě zesílil. „Prší vláha pro život,“ prohodil jsem a běžel se schovat pod slunečník.
Pohled k obzoru: Žižkov jako moderní město
Zkusme najít naději v možné změně, co teprve přijde. Plány, které jsme s lídryní naší kandidátky Annou Patočkovou představili, nalezly u občanů z blízkého domu, kteří s námi v dešti vytrvali až do konce, velmi vlídný ohlas.
Anna Patočková a Pavel Traub, kandidáti hnutí ANO, na akci u lípy uspořádané u příležitosti 100 dnů do voleb.
Hovořili jsme o metru D. To mělo původně vést i k nám na trojku, ale kvůli nekonečným sporům současné vládní garnitury zůstává v nedohlednu. Naším cílem je trasu pevně stabilizovat a přivést kapacitní dopravu tam, kde brzy přibude dvacet tisíc nových obyvatel – do lokality Nákladového nádraží Žižkov.
Sama historická budova nádraží je obří, doposud spící příležitostí. Naší vizí je přesunout sem celou radnici. Proč stavět nové paláce, když tato monumentální stavba už stojí a může sloužit lidem? Místo úředního šimla by zde mohla vzniknout nová střední škola, v klidnější části areálu dostupné byty a v přízemí obchody a služby pro sousedy. Jak správně připomněl náš kandidát Vlastimil Plášek, uvolněním starých budov v centru, kde dnes úřady sídlí, by městská část získala neocenitelný prostor pro tolik potřebné bydlení a skutečný rozvoj.
Anna Patočková navíc trefně podotkla, že velká přestavba areálu potrvá dlouhé roky. Podle vzoru osvícených evropských měst by proto toto místo mělo ožít okamžitě. Než se kopne do země, mohou zde fungovat komunitní zahrady, sportoviště či kulturní trhy. Město má žít hned, nemá čekat v agónii na razítka.
Hlas lidu a naděje pro všední den
Celá ta deštivá logistika nakonec dopadla po sousedsku krásně, propojili jsme akci s nově otevřenou kavárnou a schovali se pod její pronajaté slunečníky.
Když se kolem půl páté lidé začali rozcházet, všiml jsem si, že přítomný reportér z Pražského patriotu hovoří se starší paní, která vše celou dobu sledovala z povzdálí. Přiznám se, že mě její slova překvapila i dojala – mně samotnému totiž předtím nic takového neřekla. Její povzdechnutí však vystihlo celou podstatu věci lépe než jakýkoliv politický manifest:
„Na změnu se tady čekalo deset let. Býval zde krásný velký strom, jenomže potom se objevil obří billboard na domě a strom musel jít k zemi. Jsem vděčná, že se věci konečně mění a že nebudou vznikat tak nelogické projekty jako ta velká plocha, ten buzerplac na Jiřáku. Tam ta zeleň tak strašně chybí a v létě je tam opravdu moc velké vedro. Já tady žiji třicet let a ta velká betonová plocha se mi zkrátka nelíbí. Těch velkých, dospělých stromů se už ve svém věku asi ani nedožiju, ale aspoň tato malá lípa mi bude dělat radost vždycky, když půjdu ven vyvenčit pejska.“
A o tom to, milí čtenáři, nakonec celé je. Zatímco se mocní na magistrátu a na městské části přou o kompetence, výsledkem bývá nekoordinovanost oprav nebo situace, kdy jeden strom nejde deset let vysadit a nakonec musí pomoci sami lidé. Obyvatelé Prahy 3 přitom nechtějí nic mimořádného – chtějí jednoduše žít v normálním, vlídném a trochu zelenějším prostředí.
Snad je nově vysazená lípa na Vinohradské drobným příslibem, že se polámaná kolečka naší městské části opět začnou pomalu otáčet tím správným, lidským směrem. A že tam, kde se roky hledaly důvody, proč něco nejde, se konečně začne hledat cesta, jak věci udělat.
Pěkný víkend, čistou hlavu a o kousek zelenější dny vám přeje váš Pavel
A nezapomeňte „je čas na změnu“.
