Článek
Inu, povinnosti rodinné a otcovské nelze odbýt pouhým mávnutím ruky, obzvláště ocitne-li se člověk s rodinou na dovolené. Sedím tedy u břehů Středozemního moře, daleko v horkém Turecku, kde slunce pálí s takovou intenzitou, že i stín pod slunečníkem člověk vnímá jako ten nejcennější dar.
Člověk by si řekl, že tisíce kilometrů od domova najde klid od onoho věčného českého hemžení. Jenže moderní doba a digitální sítě jsou neúprosné. A tak s mobilem v ruce, sleduje ten nekonečný šum, nemohu se ubránit jistému srovnání. Zatímco vlny mořské přicházejí a odcházejí podle věčných a moudrých zákonů přírody, ty naše domácí vlny – totiž vlny mediální a politické – se chovají poněkud marnotratněji a vrtošivěji. Bičují břehy s hlučným burácením, aby po nich za pár dní nezbyla ani mokrá stopa v písku.
Vezměme si kupříkladu onu slavnou celostátní kauzu SMS zpráv. Pamatujete na ni ještě? Není to tak dávno. Kolik inkoustu se tehdy vylilo, kolik spravedlivého rozhořčení se nastřádalo v hrudích našich předních komentátorů! Člověk by tehdy věřil, že se otřásají samotné ústavní základy státu a národ stojí na prahu dějinného převratu. A výsledek? Celá věc potichu spadla pod stůl, jako když klukovi upadne kulička do kanálu. Žádný převrat se nekonal, žádný přestupek nebyl prokázán, a dokonce i ta prezidentská omluva, aha ta vlastně nepřišla, nebo vyšuměla do ztracena?
Je to fascinující divadlo. Média, která tomuto tématu ještě před časem věnovala první strany, palcové titulky a hodiny vysílacího času, dnes cudně mlčí. Jako by se nic nestalo, jako by se nám to všechno jen zdálo. Každý z nás si o tom samozřejmě může udělat vlastní obrázek, ale ten obrázek začíná mít poněkud rozmazané kontury. Podobně jako v jiných případech, například v kauze Ondřeje Prokopa, se opět ukazuje, jak bleskově vznikají mediální kauzy a jak žalostně málo prostoru se následně věnuje jejich vyvrácení či prostému lidskému vysvětlení. Svět chce být zkrátka klamán, a hlavně chce být neustále baven novými a novými senzacemi. Na opravy a pravdu už v tom spěchajícím světě nezbývá čas.
Zatímco velký svět žije kauzami, které bleskově vybuchují a zase hasnou, náš malý svět na Praze 3 žije realitou mnohem hmatatelnější. A pro letní měsíce doslova žhavější.
Když tak pozoruji to tyrkysové Středozemní moře, narazil jsem na síti na zajímavé přirovnání. Někdo totiž kamsi napsal, že k moři už vlastně Pražané jezdit nemusí – stačí prý zajít na nově zrekonstruované náměstí Jiřího z Poděbrad, protože to tam teď připomíná horké Španělsko. Inu, nevím, zda dotyčný myslel Španělsko poetické, nebo spíše tu vyprahlou, sluncem sežehnutou polopoušť. Sousedé na sítích jsou v terminech mnohem přímočařejší. Jedni mluví o dokonalém „betonovém peklu“, jiní bez obalu používají starý vojenský příměr o „buzerplacu“.
A člověk jim vlastně musí dát za pravdu. Ta nekonečná obnova našeho milovaného Jiřáku stála bratru nějakých 600 milionů korun. Sláva to měla být nevídaná, radnice nás lákala, ať si tam jdeme zatancovat na otvírací party, jenže realita všedního dne ukázala svou odvrácenou tvář. Máme sice prostranství za půl miliardy, ale stínu abyste tam pohledal. Pokud zrovna nejste fajnšmekři, co se rádi dobrovolně opékají na gigantické, do „hladka“ vydlážděné ploše bez většího kousku zeleně, která by poskytla aspoň trochu úlevy, moc radosti a stínu tam v těchto dnech nezažijete. Korunu tomu všemu nasazují ty slavné „stavební detaily“ A radnice jásá, všechno je úžasné, nejlepší a dokonalé ;)– že je dláždění kříve, že vedle na chodníku jsou díry, nebo díry a nerovnosti u rabátek kde si pobíhající dítě nebo neopatrný chodec může bez problémů vyvrtnout nohu. Nevadí! Sláva za 600 milionů, která se v praxi smrskla na likvidaci starého zeleného Jiřáku na nový a krásný „buzerplac“, hlavně bych za to chtěl podekovat Zeleným a pirátům super ukázka vaší práce. Nebojte i zbytek radnice má máslo na hlavě, třeba ty červené lavičky z Vídně, že pane starosto 95 % lidí vám jasně řeklo, že nic moc, vzpomínáte? Na druhou stranu někomu to stačí, otázka je jak ta nová čistota vydrží dlouho a taky tedy ještě ty reklamace a vůbec, kdy zmizí ty stavební ohrady.
Někdy si říkám, že ti naši radní vládnou tak trochu od stolu, z klimatizovaných kanceláří, odkud ten papírový svět vypadá skvěle a bezchybně. Na papíře je to moderní evropské náměstí, v realitě rozpálená výheň, kde chybí to základní – obyčejný stín, lavička, pod kterou se dá dýchat, a bezpečný prostor pro život. My s kolegy sice navrhujeme aspoň provizorní řešení v podobě mobilní zeleně a paravánů, než ty nově vysázené platany vůbec dorostou a dají ten skutečný stín, ale znáte to. Než se úřední šiml rozběhne, léto bude pryč, tak snad příští rok.
Já však pro dnešek volím raději to mořské ticho a skutečný stín. Musel jsem od toho věčného kolotoče politiky, mediálních bublin i žižkovských, pardon v tomto případě vinohradských nedodělků na chvíli utéct, vypnout aparáty a trochu si odpočinout v kruhu rodinném, abych si uchoval zdravý rozum a nadhled, který člověk k pozorování toho našeho světa tak nutně potřebuje.
Moji milí, přeji vám krásné, slunečné, ale pokud možno stinné a klidné dny, ať už jste kdekoliv – zda u moře, nebo na „rozpáleném“ Jiřáku. Děkuji vám za vaši neutuchající přízeň a těším se na vás zase příště u dalšího Pátečníku. PT
