Článek
Život přináší různá úskalí, ale i radosti. Velkou radostí pro Pražany bude snad nový Dvorecký most. Osobně jsem byl u jeho zrodu. Tehdy měl vést zcela jinak – a za tím si stojím – ale osud, zájmy i politika dovedly výstavbu až do dnešní podoby.
Pražané si v anketě vybrali název. Otázkou je, zda jej město bude respektovat. Divil bych se, kdyby ve volebním roce „lepší“ pětikoalice šla proti názoru obyvatel, ale i to se může stát. Pro mne má vybraný název logiku – most měl původně skutečně vycházet z Dvorců a navazovat na Jeremenkovu ulici, tedy tak, jak se na pražské mosty sluší: s vazbou na uliční síť a městotvorné bloky. Doba se mění, ale k urbanismu našich předků bychom se měli spíše vracet. Byl funkční, měl řád i logiku.
Jenže právě logika je dnes problém – alespoň v některých věcech.
Praha postupně mění veřejné osvětlení za LED, což má svou racionální stránku. Část odborníků však dlouhodobě upozorňuje na dopady chladnějšího světla na zdraví i životní prostředí. Teplejší, „oranžovější“ varianta kolem 2700 K je možná, prý však dražší. A to má být hlavní problém. Překvapí to zvlášť ve chvíli, kdy město dokáže vydat desítky milionů navíc za umělecké pojetí „designových“ lamp z celého světa u úpatí nového mostu. Ale na kvalitnější světlo nebo citlivější regulaci intenzity už prostředky nejsou? Možná radní vymyslí i jiný způsob úspor – jednoduše světla ztlumí až k hranici tmy. Co víc si přát?
V týdnu jsem se byl podívat na Václavském náměstí, kde probíhá výstavba nové tramvajové trati a rozsáhlá rekonstrukce. A světe div se – neviděl jsem jediného dělníka. Jen jedno nastartované auto. Evidentně ještě pohrobek éry Hřiba definitivně nezhasnul. Aspoň to jedno auto…
A možná nám hrozí i jiná tma – mediální.
Téma koncesionářských poplatků rozhýbalo zaměstnance obou institucí. Poplatky jsou pro veřejnoprávní média jistotou příjmu. Minulá vláda však provedla změny, které vedly k absurdním situacím: například že poplatek platí i firma provozující nákladní dopravu, protože zaměstnanec by se teoreticky mohl dívat na vysílání na služebním mobilu. Zní to absurdně – ale je to tak. Poplatky v rozumné míře lze obhajovat. Problém je v disproporci mezi deklarovanou veřejnou službou a konkrétním obsahem. Co přijde dál? Stávka? Možná. Vládě tuto situaci nezávidím. Zatím chybí jasný dlouhodobý rámec. Otázka zůstává stále stejná: kolik zaplatíme – a co za to dostaneme? U dvakrát předraženého mostu, u lamp, u médií?
Co vlastně potřebujeme víc?
Vláda navrhuje schodek ve výši 310 miliard korun. Je to děsivé? Ano, číslo samo o sobě děsivě působí. Média i opozice bijí na poplach. Jenže minulá „nejlepší vláda od roku 1938“ předložila rozpočet se schodkem 286 miliard korun.
A když k tomu připočteme sekeru zhruba 40–50 miliard v oblasti dopravní infrastruktury a porušení zákona o SFDI, dostáváme širší obraz.
Rozdíl mezi původním návrhem a tím dnešním odpovídá právě této díře – a ještě se dá mluvit o úsporách. První čtení už prošlo. Teď uvidíme, kam se návrh posune a co z těchto prostředků skutečně vybudujeme. Je to na nás.
Vždy je to na nás…
Tento týden se mi stalo, že mi jeden spolužák ze základní školy napsal: „Pavle, už mi nepiš.“ Přitom původní dotaz zněl jednoduše: „Jak žiješ?“ A dodal: „Upřímně, v mém okolí jsi jediný s rozdílným názorem.“
Řekl jsem mu, že mne to mrzí. Přesně takto by se společnost rozdělovat neměla. Každý má mít svůj názor, máme se vzájemně respektovat, obohacovat a ideálně se neurážet. Neřešil jsem tím, co se děje v Poslanecké sněmovně ani kdo je větší „svoloč“. Šlo mi o princip.
Prosím, nekopejme příkopy. Nikdo není dokonalý. Můžeme mít rozdílný pohled, ale když zhasneme, nepomůže si nikdo.
Popřáli jsme si navzájem, ať se daří – tak ať se daří i Vám.
