Článek
Je to tak asi 35 let, co se v této zemi cosi přihodilo. Občané se rozhodli skončit se systémem, který je svým způsobem vlastnil a provozoval podle svého a jakýkoliv pokus o vymanění z tohoto vlastnictví dost přísně trestal. Neboť o všem v této zemi rozhodoval stát, respektive KSČ. O tom, kdo bude studovat, kdo bude kde pracovat, kolik za svou práci bude dostávat, kde bude bydlet a jak. Všechno bylo dáno a až na nějaké malé výjimky (kdy soudruhům ujely ruce) z toho nebylo úniku. Základní podmínkou byla loajalita ke straně. V případě neloajality, neřku-li odporu, se děly věci zcela jinak. Toho jsme se pokusili zbavit. Tedy - zbavit stát potažmo jakoukoli instituci či stranu pravomoci určovat náš život, to, kde , jak a za jakých podmínek bude probíhat. Málokdo si však uvědomil dost klíčový fakt - někdo totiž tu odpovědnost za náš život musel převzít. A jen velmi málo lidí, opravdu velmi málo bylo ochotno připustit, že tím dotyčným, který bude odpovídat za tohle všechno, jsou oni.
Vydali jsme se, arciže klopotně a pajdavě, na cestu k demokracii a ekonomice zvané tržní. Protože byla spousta jiných a zajisté důležitějších a naléhavějších úkolů, které bylo třeba řešit, maličko se zapomnělo na jeden z nejdůležitějších - vysvětlit lidem, co vlastně obnášejí pojmy svoboda, o níž se tak moc a tak krásně mluvilo, a co to znamená demokracie. A tak se jaksi z obecného povědomí vytratil fakt, že obojí vychází a je přímo spojeno s odpovědností. Ovšem pravdou jest, že na rozdíl od spousty faktů, které se změnily, tento přetrvává. Že jak svoboda, tak demokracie u osobní odpovědnosti začíná a končí. To se na školách neučí ani dneska, což je strašný průšvih. Protože kdyby se to učilo na školách, tak by se nestaly dvě důležité věci - většina národa by nebrečela kvůli své chudobě, neb by ji chápali jako svou volbu. A většina národa by nenadávala na politiky, neb by chápali, že tito jsou jen jejich výtvorem, nikoli nějakou shůry spadlou pohromou.
K té chudobě jedno podstatné. Jsme lidé svobodní a tedy jen a jen my jsme odpovědni za to, co se s námi děje. A za důsledky našeho počínání. Tedy - pokud nemám vzdělání - musím si je buď doplnit, nebo na to rezignovat a přijmout fakt, že nedosáhnu na vyšší plat. Pokud nebudu hledat lépe placené místo, musím přijmout fakt, že moje životní úroveň nebude lepší, než je. Pokud si vezmu půjčku, musím přijmout fakt, že ji nějaký čas budu muset splácet, byť i bych na to třeba někdy neměl. Pokud bydlím v centru Prahy, musím přijmout fakt, že moje náklady na bydlení budou jiné, než mají lidé řekněme v Jičíně. A pokud nutně musím denně překlopit pár půllitrů a vyhulit dvacítku cigaretek, musím přijmout fakt, že za takto utracené peníze už nepořídím nic, co by mi zvyšovalo životní úroveň. Takových předpokladů by se dalo vypsat ještě dost a troufnu si tvrdit, že většina z nich se v nějaké formě týká těch, kteří si v téhle zemi stěžují na chudobu. A přitom je to vždycky naše volba, naše rozhodnutí, co vede k tomu či onomu důsledku.
Jakési residuum doby, kdy stát se staral o vše, hlavně o to, do čeho mu nebylo vůbec nic, je utkvělá myšlenka v hlavách občanů - od toho, abych se měl dobře, je tady stát a ten by se měl starat! Nic není dále od pravdy, než toto. Jediný, kdo v ruce drží všechny trumfy mého blahobytu, jsem já. Důvod je jednoduchý - jakpak by ten chudák stát, zbavený institutů domovního důvěrnictva, StB a dalších ,,vědoucích" organizací věděl, jak si vlastně svůj život představuji? Někdo chce cestovat a zbytek je mu fuk, jiný chce studovat a na víc nemyslí, další chce hrát fotbal a jiné ho nezajímá a támhle ten vidí vrchol žití v míse bifteků a dvou láhvích červeného. Kdepak, na tohle stát nemá…to musíme my sami. A taky sami rozhodneme, co z toho má pro nás takovou cenu, že na to z námi vydělaných peněz něco obětujeme. Ano, to je to klíčové - co z námi vydělaných peněz pro splnění svého snu o blahobytu obětujeme. Neboť poměrně blbá zpráva jest, že jiné, než vydělané nebo zděděné peníze mít asi nikdy nebudeme. Nikdy nebudou stačit na všechno, co bychom chtěli. A tak musíme rozhodnout, co z toho, co bychom chtěli, budeme muset oželet. A nebo je druhá varianta - vydělat víc.
Vydělat víc? Jen tak? No samozřejmě, pokud chceme víc, než máme a můžeme, musíme taky víc vydělávat. A nejde - li to tam, kde vyděláváme teď, tedy jinde. Že to neuděláme, protože…? Ale to pak je naše volba. To, že to nejde, můžeme říct až po tom, co to budeme dva roky zkoušet. Že tady dobrá práce není? A jinde je? Je ovšem naše volba, že se nesebereme a nejedeme tam, kde je. Že se nemůžeme stěhovat, protože tady máme dům na hypotéku a …zajisté. Ale pořád je to naše rozhodnutí. Pokud se nepřestěhujeme za lepší prací, nebudeme vydělávat víc a tedy si nenaplníme naše touhy a zůstaneme ,,chudí". Z vlastního rozhodnutí. Že nemám na jídlo, protože musím splácet půjčku, kterou jsem si loni vzal na dovolenou? To do mě tu půjčku někdo mlátil kladivem a stál u mě s pistolí v ruce? Ne, to bylo moje rozhodnutí. A tak by se dalo pokračovat na pět stránek. Jsou to naše rozhodnutí, která limitují naši životní úroveň a naši ,,chudobu". A role státu?
Ano, stát tady úlohu má, a velikou. Jednak se opravdu postarat musí, ale o ty, kteří se o sebe postarat nejsou schopni - třeba osoby se sníženou zdravotní způsobilostí. Osoby nemocné. Také lidé, kteří z nějakého důvodu přišli o práci ( což se děje dnes a denně) a hledají novou. Pokud pracovat chtějí, nestane se, že by nenašli. Že ne tady, co bydlí? No, to se nedá nic dělat. Že ne v oboru, ve kterém byli zvyklí? No, tak se budou muset naučit něco nového. Ale práci najdou. Ledažeby nechtěli jít dělat něco jiného a nechtěli jít dělat jinam - nechtěli - takže to je jejich rozhodnutí, že? Čili stát pomohl a finito, dál už musíš, milý odpovědný občane, sám. Stát je povinen se postarat jen a jen o ty, kteří se o sebe z nějakého objektivního důvodu postarat nemůžou sami. A dál musí pomoci těm, kteří nějakým řízením života přišli o práci - dokud neseženou jinou. Ale v žádném případě stát neodpovídá za to, že ten či onen občan se cítí být chudý. Neboť to je subjektivní pocit toho kterého občana. A jeho volba! Neboť jedině občan to může změnit, tedy jedině občan je za to odpovědný.
Kdysi jsem někde napsal, že chudoba je u nás z větší části volba. Rozhodnutí každého z nás. To rozhodnutí můžeme každý z nás změnit. A hlavně - pokud se najde natolik nezodpovědný politický zločinec, který vám bude vykládat , jak se postará o to, aby nikdo nebyl chudý a všude všeho bylo dost, můžete vzít jed na dvě věci - za prvé lže, až se hory zelenají, protože to nedokáže nikdo a nikdy. A za druhé - on je členem onoho Bratrstva kočičí pracky, které by už zase chtělo vládnout a řídit lidem životy podle toho, jak se tito páni rozhodnou, že budou lidé chtít žít. Protože nikdy nevyhynou a vždycky je budeme mít my , lidé svobodní, za zády. A pořád mám za to, že se Štětináči a Bohouši už nikdy nic společného chtít mít nebudeme…
Na závěr dodávám, že jsem starobní důchodce s maličko nadprůměrným důchodem, žiji sám v pronajatém bytě (maličkém, větší nepotřebuji a nezaplatil bych ho), nemám auto, dost sportuji, pokud srdce dovolí a docela si pokuřuji. Za bydlení a energie dám přes polovinu důchodu. Ten zbytek mi stačí ke spokojenému a plnému životu sedm dní v týdnu od penze do penze. Není to divné? Jo, a opravdu nemám obden maso…a vůbec mi to nevadí..
