Článek
Moje drahá matička měla spousty podivností a libůstek, jak už staří lidé někdy mívají. A protože byla „stará sokolovna“, tedy na ta stará kolena se dala do Sokola v Hradci Králové a chodila cvičit a nacvičovat na slety a tak všelijak podobně. Vzpomínám na nějakou „secvičnou“, kterou měli u nás v Liberci ( tenkrát jsem bydlil v Jeřmanicích u Liberce a po akci jsem měl matinku unést k nám na návštěvu). Přijel jsem autem ke stadionu, kde se atrakce konala, a očekával matičku, leč při vystupování z auta mě seklo v zádech a bylo celkem vymalováno. S matičkou jsem se setkal a hrdě jí vzal kufr a v patřičném „hexenšúsovém“ postoji ji vedl k autu. A kolem spousta rozjuchaných lidiček o deset i dvacet let starších než já, kteří si rozchechtaně a rovně(!) vykračovali po svém a hleděli na mě se značným despektem.
V roce 2004 se těm babkám v Hradci ( snad i přispěním jakýchsi konexí mé matičky) podařila neskutečná věc- byly pozvány, nevím kolik jich, na krajanský sokolský slet do Toronta s kompletním servisem , ubytováním a programem, který kromě jiného obsahoval naložení bábinek do kolony Wagoneerů a projížďky po kanadských provinciích. Jedna vzpomínka mamky mě rozchechtá vždy, když čtu stížnosti na naši poštu. Jeli po jakési dálnici lesem asi už dvě hodiny a najednou odpočívadlo a ze silnice odbočovala do lesa úzká asfaltka. Ženy vlevo, muži vpravo a najednou záchvaty řehotu. U té odbočky totiž byla poštovní schránka a vedle ní cedule ( už si to nepamatuju a je to jedno): William T. Smith: 240 miles. Na adresu pošťáků v Kanadě se bábinky bavily ještě hodně dlouho.
Nicméně nastal den D a bábinky měly domluvené nějaké samostatné cvičení v rámci programu. Oblékly se do kostýmů a mizerně česky mluvícím chlapíkem byly vyhnány na stadion.
Už tam byly, když měly zkoušku, doběhly na místo vprostřed plochy a začaly se rozhlížet. Olympijský stadion v Torontu, hlava na hlavě, nějakých třicet, čtyřicet tisíc lidí a ti všichni stáli a bouřlivě aplaudovali nějakým dvaceti či kolika českým bábinkám, které si na té obrovské ploše připadaly „jako kdyby tam někomu upadl kapesník“. Pak to na pokyn odkudsi všechno ztichlo a …začali hrát českou hymnu. A celý ten stadion jako jeden muž a jedna žena pozdvihl k očím připravené papírky s textem a začal zpívat „Kde domov můj…“. A před hlavní tribunou vedle kanadské a sokolské stoupala na počest našich bábinek česká vlajka. Babky řvaly jedna vedle druhé a o tom, zda zacvičí, co měly, vůbec neuvažovaly. Jenže stalo se - dámy, z nichž nejmladší byla moje máma a té už bylo fest přes sedmdesát, odcvičily bezchybně celou sestavu a na „pokyn z hůry“ za neskutečného potlesku celého stadionu se vydaly na tu tůru ze středu stadionu do vyhrazené lóže.
Jenže to ještě nebylo všechno. Ten den se totiž na našem kontinentě odehrávalo mistrovství Evropy ve fotbale, jmenovitě zápas Česko - Dánsko. A program na stadionu spěl dál a najednou se ozvala „plechová huba“ z amplionů - česky:
„Češi vedou ve fotbale nad Dánskem 1 : 0!“
A celý stadion zařval, začal mávat českými vlajkami a bouřit převelice. A za pár minut táž plechová huba touž mizernou , leč nádhernou češtinou :
„Češi vedou nad Dánskem ve fotbale 2 : 0!“
A celých těch čtyřicet či kolik tisíc lidí na tom stadionu řvalo: „Češi, Češi!“ a mávalo českými vlajkami a máma říkala: „My tam všechny bulely jak mimina a já byla tak strašně hrdá na to, že jsem Češka…“ A já jí to věřil a rozuměl jsem jí. A už jí to zůstalo až do konce.
Pokaždé, když slyším žvanit všelijaké Okamůry, Rajchle a Vrábele na téma Češi Čechům a podobná zvěrstva, vzpomenu si na těch dvacet či kolik bábinek uprostřed plochy olympijského stadionu a říkám si - na tyhle bábinky bychom měli být hrdí. Ony pro nás jako národ opravdu něco udělaly…Děkuju vám, milé bábinky sokolovny, děkuju vám…
