Článek
Psal jsem už několik diskuzních příspěvků na toto téma a reakce na mé i další články mi praví, že drtivá většina lidí netuší, oč jde, resp. oč by v optimálním případě mohlo kráčeti. Zkusím tedy definovat rovný důchod tak, jak mně by se to strašně, ale strašně moc líbilo, přestože jsem si jist, že v naší zemi k tomu z různých důvodů, které uvedu na konci, nikdy nedojde. Předpokládám, že budu označen za blba a hůře, ale pokud se nad tím zamyslíte opravdu, pak mi to připadá vcelku smysluplné.
Nejprve bych definoval jak starobní důchod dnes v průběžném důchodovém systému chápu já (dovolím si upozornit, že nejsem čtyřicetiletý ajťák se zajištěnou životní perspektivou v horní části mzdových tabulek, ale starobní důchodce s o maličko nadprůměrným důchodem). Nuže především - sociální pojistné, které obsahuje v sobě jednak jakési důchodové pojištění, pak jakousi platbu na sociální politiku státu a také na státní politiku zaměstnanosti -považuji nikoli za pojistné, ale jinak nazvanou daň. Neboť je ze zákona taxativně daná a její využití jde zcela mimo moji vůli. Zájmem mým jest, aby z peněz, které vydělám, podléhalo mému rozhodování co nejvíce, zájmem našeho státu pak, aby jich bylo co nejméně. Neboť čím méně peněz odevzdávám pod kontrolu státu, tím jsem svobodnější a také musím být odpovědnější při nakládání s nimi. Naopak, odevzdám - li hodně, tedy se zbavuji jisté míry svobody a stávám se závislým na rozhodnutích státu. Pokud stát vybírá vysoké sociální pojistné, nenechává mi mnoho peněz, o kterých si sám rozhoduji a za to mi na konci mé kariéry stanoví důchod, u kterého určuje, výšku, termín výplaty a dokonce i věk, od kterého jej budu pobírat. A to ne v závislosti na množství odvedeného, ale na základě svých možností. A jelikož možnosti státu jsou už vyčerpané, musí si půjčovat. Nepominutelný jest fakt, že pokud zemřu nějak dříve, pak zbytek mých ,,naspořených" peněz jest nenávratně v trapu a v kapsách jiných, kteří se o ně nijak nepřičinili.
Tím to zdaleka nekončí. Jednak, při takto nastaveném důchodovém systému tu musíme mít jednak legie úředníků, kteří celou věc administrují s větším či menším úspěchem, a dále rotu politiků, kteří se každý rok bezmála musí x dní draze placených občany země zabývat otázkou : Co s tím, sakra, udělat, aby to aspoň nějak vyšlo, než půjdeme od válu? A tak tu máme valorizace, úpravy věku odchodu do důchodu, všelijaké populistické hrátky a příplatky a dorovnání a další přehršel nesystémových a drahých opatření, která mají zakrýt fakt, že slavný průběžný systém jest totálně v troubě a prostě nesrovná se s jinak nastavenou profesní sestavou, demografickou křivkou a spoustou dalších ukazatelů. A každým rokem, kdy se v něm dělají kosmetické úpravy, je dražší a dražší, ale nikdo se neodváží změnit systém, protože lidé jsou na péči státu zvyklí a žádají ji.
Trošku jiný je stav při důchodu rovném. Nikoli tedy tak rovném, jak nedávno vyplynulo z jistého článku. Tedy, že budeme platit jako doposud a za to dostaneme všichni stejnou penzi. To by byl vrchol nespravedlivosti a státní zlodějiny. Ale za rovný důchod bych považoval systém, kde by všichni odváděli stejnou částku a pak taky dostávali stejný „státní důchod“. A tu jsme u jádra věci - toto by měla býti částka, která by stačila na nějaké to přežití bez nároků na další sociální dávky od státu. Tedy - bez hlediska zásluhovosti atd. Ten skutečný důchod, důchod z našeho rozhodnutí a naší vůle, by pocházel z peněz, které si za svůj život pro tento účel našetříme, třeba z peněz, které bychom jinak nacpali tomu státu. Kdo bude šetřit málo, bude muset vzít za vděk bankou či nějakým fondem, který by samozřejmě musel býti státem garantovaný a hlídaný. Ti, co budou moci šetřit více, mohou investovat do akcií, nemovitostí atd. a patrně to budou ti, kdo to umí a tedy s nějakou nadějí na zmnožení základního vkladu. Ovšem i s patřičnými riziky, které tato forma spoření obsahuje. Pak tedy námi našetřené či investované prostředky budou tím zdrojem našeho opravdového důchodu a zároveň oceněním našich ,,zásluh" v aktivním životě. Budeme žít podle toho, kolik budeme mít našetřeno, budeme si jezdit, kam nám bude libo a kdyby něco někde nebo tak, pořád tu jest ještě ten mizerný státní důchod, který nás nenechá žebrat na ulici. Jen holt nebudeme moci žít ve vile o třech bytových jednotkách a trávit většinu času na Kanárech, anižpak snídat kaviár se šampaňským. A kdyby pámbu dopustil a něco se někde nebo tak, pak celá tato částka stane se předmětem dědického řízení a rodina o ni nebude státem připravena.
Takto pojímaný rovný důchod by byl ovšem drtivou ranou pro celý státní aparát. Předně - tisíce a tisíce státního úřednictva by se ze dne na den stalo naprosto zbytečným darmožroutstvem. Nebylo by co počítat, rozhodovat, vykazovat, evidovat, dokládat, odškrtávat. To vše by asi dokázal zařídit jeden nepříliš složitý software. Zmizely by početné státem placené komice, mnohadenní jednání politiků a státních ouřadů na vysokých pozicích MPSV, zmizelo by to blbé české „já tady celej život dřu a oni mi dají…“ a hlavně, zmizela by značná část závislosti občana na státu a naopak vlády státu nad občanem. A tohle je věc, pro kterou se toho asi v téhle zemi nikdy nedožijeme. Protože, ač plnou hubu tržní ekonomiky, ač zadkem v Mercedesu posledního typu, ač na poradě koncernových ředitelů v Londýně či Atlantě, v téhle zemi je pořád ještě spousta lidí, ve kterých trčí ta maličká socialistická dušička, která jim praví, že oni nic, o všechno ohledě jejich blaha se musí starat stát a ten že si v tomto ohledu počíná velmi mizerně a liknavě. A dokud tito lidé a jejich potomci v tomto duchu vychovaní nevymřou, nedočkáme se rozumných rozhodnutí ani v otázce důchodů.
Ono je to totiž tak, že za to, jak žijeme, neodpovídá stát. Za to jsme odpovědni sami. Stát tu není od toho, aby nám bylo fajn. Stát je tu od toho, aby za nás řešil věci, které sami neumíme a řešit nemůžeme. A taky od toho, aby, pokud možno, udělal k životu takové podmínky, abychom se my sami mohli postarat o to, aby nám bylo dobře. Jinak by měl být pěkně potichu a starat se o nás co nejméně. Starat by se měl o ty, kteří toho vlastními silami nejsou schopni, to je v pořádku. A také o ty , kteří se ze schopných v neschopné změní ze dne na den. Ale jinak by měl jen hlídat, zda tu jsou podmínky k tomu, abychom se o své blaho mohli starat sami.
