Článek
Sedím u stolu a na něm leží kniha. U mě stav běžný. Dokonce i ta kniha na něm leží poměrně často. Právě tahle. Čtu si v ní velice často a rád. Většinou tehdy, když mě přestává bavit neustále číst ty strašné příšernosti a pitomosti na diskuzních forech a říkám si - jak je možné, že ten národ tak strašně zblbnul? Proč?
Jedná se o souborné vydání her Osvobozeného divadla vydaných nakladatelstvím Československý spisovatel v roce 1959 - 1961. Už jen předmluva, kterou čtu u všech knih a u některých rád, stojí za přečtení a je jen záhadou, jak to, že její autor Josef Rybák neskončil v jednom z mnoha zaopatřovacích ústavů tehdejších mocipánů jako buřič a rozvratný živel. Mnohé věty tomu silně nahrávají. A četl jsem dál. První hru tam uvedenou - hru Osel a stín, která měla premiéru - světe, div se - v roce 1933. A kromě neskutečných explozí virtuozní srandy obou autorů jsem najednou seděl jak opařený nad 3. refrénem titulní písně :
My už nejsme lidi, my jsme jenom partaje,
žádný z nás nevidí, v čem ta chyba je,
Nikdo neví , kudy na to, jeden volá: zrušte zlato
Tamten po něm hází bláto, ten ví, kolik tamten krade,
staří volaj - zkroťte mladé.
Ten to řeší čistou rasou, stát brečí nad prázdnou kasou.
Kdo šetří, ten prej má za tři, Slovani jsou všichni bratři.
Národ volá: chceme práci, továrny se nevyplácí,
a v dolech se nefárá.
A v takové situaci zazní fanfára: že přišel spásonosný osel.
Už věříme i oslovi, jen když nás ten osel hlučně osloví.
Opravdu se ta hra hrála už skoro před sto lety poprvé? Fakt před 91 lety tohle zaznělo z jeviště a lidi tomu rozuměli, protože to bylo o jejich tehdejším dnešku? Není to omyl? Není to 2023? O našem dnešním dnešku? Genialita těch autorů vyplývá i z jejich vědění a znalostí o společnosti a světa kolem sebe. Oni svou srandou vytáhli na světlo boží společenské choroby a stavy, které byly a jsou a budou v každé společnosti aktuální, neb vycházejí právě ze znalostí lidských povah. A lidi, jak autor kdesi jinde správně podotkl, nemůžou dělat víc, než můžou, protože lidi jsou holt lidi. A tak tu zase budeme mít osla (dokonce oslů několik - řekl bych až nepřiměřeně - přímo souoslí), kteří budou lidi oslovovat hodně a hodně nahlas, a čím hlasitěji, tím pitoměji, a tím víc lidí za nimi bude stát. Vlastně jak - budeme. My už je máme a máme jich dostatek, ba přímo nadbytek. Máme jich tolik, že se ti lidé tlačí a nevědí, kterého z nich poslouchat dříve. A za kterým se vydat, když všichni táhnou více méně jedním směrem.
A nedalo mi to. Sáhl jsem do knihovny a našmátral Shakespearovy hry. A začetl se. A už jsem klidný - ten pán je mrtev - dejmež tomu plus mínus nějakých 500 let. A pokud jeho hry čtete, tak odhlídnouc od jazyka vás překvapí jedna věc - dokonalá a detailní znalost dnešních lidí s jejich dnešními problémy řešené kupodivu způsoby víceméně dnešními. Měl jsem v ruce jen tyhle dva autory, ale bezpochyby by se našli i další, namátkou mě napadá Goldoni, ale toho nemám tak pročteného. A viděl bych v duchu scénu, kde hrají - třeba ne úplně skvěle - staré hry o dnešku. Však by se nikdo nezlobil, že neumí to, co uměli V + W a že jejich projev je jiný. Nikdo by jim snad neměl za zlé, že Romeo by běhal po podiu v džínách a objímal Julii v minisukni. A dokonce bych jim odpustil i to, že ty Ježkovy melodie by nehrál orchestr, ale zněly by odněkud zezadu, a oni by jen zpívali.
Bylo by to úžasné. Jednak pro to, že opravdu pamětníci Osvobozených v plné parádě už skoro nejsou. A tedy by těžko kdo mohl porovnávat. Ale uvádět hry, které jsou plné nefalšované srandy, vyplývající z lidské pitomosti a napudrovanosti, z lidské blbosti, se kterou - jak klasik praví - nelze vyhrát, ale nesmí se s ní přestat bojovat, srandy, která neubližuje, ale víc než přesně pojmenovává to, co dnešní společností, včerejší i zítřejší a každou další dnes a denně bude procházet - neustálé pokusy hloupých a nevzdělaných o majetkové, společenské a mocenské postavení, které, protože jim nenáleží z principu, musí ukrást a pak s ním nějak zacházet.
Bylo by to úžasné, kdyby to nějaká naše scéna začala dělat. Dozajista by asi nebyli předními jmenovanými ve společenských magazínech. Dokonce si ani nemyslím, že by to bylo nějak extra lukrativní počínání, spíš takové to jakž takž, i když jinde se mají líp. Jistě by se postupně našly i jiné hry, které by do toho šuplíku zapadly a mohly se hrát. Dokonce bych si trochu vsadil i na ochotníky - jenže ti by s tím nemohli cestovat po celé republice. Ale strašně moc bych si přál, aby podobná scéna existovala a dala se do tohoto jistě obrovského úkolu. A aby ho dělali stejně lehce a takřka nezodpovědně, jako ti tenkrát to pálili do lidí hlava nehlava, platíce pokuty cenzorům téměř s úsměvem. Možná - je to jen představa - že by v publiku při každém představení seděl nějaký člověk, který by seděl a říkal si - ježišmarjá, je možný, že já jsem taky takovej vůl - kdyby jen jeden za týden tam seděl, byla by to pro tuhle republiku výhra obrovská.
Přál bych si…jo, já bych si toho přál! Ale zbývá , než se znovu začíst do těch úžasných dialogů, které v sobě skrývají všechnu moudrost věků :
Nejezchlebos : nemám prachy, když tu nejsou lidi.
Skočdopolis : Voni jsou zelinář?
Nejezchlebos : Ne, zubař. To víte, jaký lidi jsou. Přijdou si ke mně, abych jim spravil zuby. Já do toho dám práci, zlato, platinu, řeknou - já jim to zaplatím, až budu tržit. Přijdu na trh a oni tady nejsou. Mejma zubama kousaj a já nemám co žrát!
Skočdopolis : No a já jsem ten blbec, co jich vozí. Vod tohodle šéfa já jsem šofér. Služebník, pane šéf, račte nasednout, osel je připraven. To jsem já, ten blbec, co jich vozí zadarmo…
Citace z prvního dějství hry Osel a stín ( 1933)
PS: Kdyby snad někoho napadlo s tímhle začít, dejte mi, prosím, vědět a nepište, kolik chcete vstupného, přijedu v každém případě!
