Článek
Takže 26. května. Normální smrtelník si řekne „je čtvrtek, nebo pátek?“ a dál usrkává kafe ve snaze přežít další pracovní den. Ale fanoušci gotiky, upírů, starých knih a česneku v kapsičce dnes slaví. Je totiž Mezinárodní den Drákuly. Ano, přesně ten čas v roce, kdy je společensky akceptovatelné, že máte ve skříni sako s vycpanými rameny a na nočním stolku svíčku ve tvaru lebky.
Ale ne, nejde jen o další pochybný „světový den“, jako je Mezinárodní den leváků, piva nebo přerostlých psů s úzkostí. Den Drákuly má styl. Má zuby. Má historii. A má i marketing.
Z historického okna do pekla: Vlad, syn draka (a noční můra daňových poplatníků)
Začněme tím nejzásadnějším: Drákula nebyl od začátku ten uhlazený, bledý svůdník z filmů s gotickým podkresem. Byl to Vlad III., valašský kníže, který v 15. století napichoval nepřátele na kůl.“ Říkalo se mu Drákula – ne proto, že by mu chutnala krev, ale protože jeho tatínek byl členem Dračího řádu. Takže ano, on byl doslova „syn draka“. A jestli něco víme, tak to, že otcové s válečnými ambicemi zanechávají v dětech stopy. V tomto případě… dřevěné.
Bram Stoker: Dovolená v Anglii a nápad, který nasál atmosféru a vypustil netopýry
Irský spisovatel a divadelní manažer (což zní skoro jako eufemismus pro „nezaměstnaný s uměleckými sklony“) jménem Bram Stoker se v roce 1897 procházel po Whitby, městečku s atmosférou, která připomíná rozvod po čtyřiceti letech. Tam narazil na jméno „Dracula“, zřejmě při pokusu najít něco, co mu zvedne náladu víc než tehdejší počasí.
Přimíchal folklor z Transylvánie, kde se upíři berou asi tak vážně jako daně, a vytvořil postavu, která se nebojí ničeho – kromě česneku, slunce a lidí, co přemýšlejí.
Od knihy k plátnu: Drákula jako influencer napříč staletími
Od chvíle, kdy vyšel román, trvalo pár desítek let, než si Drákula prorazil cestu na plátno. Ale když už tam byl, drží se zuby nehty. Doslova. Od Nosferatu (1922) přes Christophera Lee až po Garyho Oldmana s účesem, který vypadá jako spleť nudlí po elektrošoku. Upírská estetika se měnila, ale jeden prvek zůstal: temnota, svůdnost, nesmrtelnost. A občas podivný přízvuk.
Dnes slavíme. Zítra se možná nekoná.
Od roku 2012 existuje Whitby Dracula Society, partička lidí, co si řekli, že Drákula si zaslouží víc než jen roli rekvizity ve výloze se svíčkami. Pořádají přednášky, výlety a večírky. A proč ne? Když může být den cheeseburgeru, proč by nemohl být den nesmrtelného sadisty s aristokratickým rodokmenem?
A co my, obyčejní smrtelníci?
Můžeme si pustit film. Otevřít knihu. Dát si česnečku a tvářit se, že jsme chráněni.
A možná se podívat do zrcadla – ne kvůli make-upu, ale pro jistotu. Jestli tam ještě máme odraz.
Protože člověk nikdy neví.
Závěrem: 26. květen není jen o krvi, netopýrech a viktoriánských krajkách. Je to den, kdy si připomínáme, že některé příběhy nestárnou – protože jsou o věcech, které v nás pořád žijí. O strachu, touze, nesmrtelnosti. A o tom, že někdy je lepší jít spát s česnekem pod polštářem, než s TikTokem na nočním stolku.
