Článek
Měsíc, který by měl být plný slunce, rozkvetlých pampelišek a romantických procházek s nějakou, co by mě milovala. Místo toho se probouzím do chladu, který by se dal krájet, a mráz na oknech mi vesele připomíná, že příroda má smysl pro humor. A to dost cynický.
Šedesát na krku, bez vlasů, bez vousů, modré oči, které by si přály vidět alespoň náznak jarní pohody, a namísto toho se dívají na ojíněnou trávu. Vždyť už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy zažil květen, který by nebyl tak trochu podvod. Každý rok stejná písnička. Březen, duben, všechno vypadá nadějně. První paprsky, pár kvetoucích stromů, člověk by skoro uvěřil, že se konečně dožije normálního počasí. A pak přijde květen a s ním sibiřská facka od Matky Přírody, která si z nás dělá dobrý den.
Soused, ten věčný optimista s plnovousem, už zase obchází záhony a lamentuje nad zmrzlými rajčaty. „Tak mi řekněte, Jirko, co na to říkáte?“ volá na mě přes zahradu, jeho hlas je stejně ojíněný jako to jeho pěstěné zahrádkaření. „Co na to říkám? Že jste blbec, když v tomhle počasí sázíte rajčata do země!“ křikl bych nejraději, ale na to jsem moc líný. Jenom mu mávnu neurčitým gestem a stáhnu roletu. Tohle divadlo mě nezajímá. Proč si ti lidi pořád chtějí něco pěstovat, když jim to stejně zmrzne? Ach, ta lidská touha po sebetrýznění.
Káva. Vychlazená přes noc, stejně jako vzduch v kuchyni. Voda z kohoutku má teplotu arktické řeky. Proč si vůbec kupujeme bojler, když ho příroda v květnu stejně přebije? Dám si do nosu kofeinový doping, aby se tělo vůbec vzpamatovalo z toho šoku. V novinách píšou o globálním oteplování. Ha! To je ten nejlepší vtip. Kdybych neměl tak zmrzlé prsty, napsal bych do redakce dopis a připojil teploměr z mého balkónu. Určitě by je to pobavilo. Nebo by mi poslali psychiatra.
Oblékám se. Tři vrstvy. Termo prádlo, triko s potiskem, svetr, mikina, bunda. V květnu! Měl bych se jít podívat po lyžích. Nebo se rovnou objednat na kanárské ostrovy. Ale ne, jsem přece Čech. Musím trpět. Je to naše národní hrdost. Trpíme v zimě, trpíme v létě, trpíme na jaře i na podzim. Žádné počasí nám není dost dobré, abychom si nestěžovali. A tenhle květen je prostě třešnička na dortu utrpení.
Vyrážím ven. Vzduch štípe do tváří. Slunce svítí, ale nehřeje. Jenom si z nás dělá srandu. Jakože, „Hele, já tu jsem, ale nic z toho nemáte!“ Cítím se jako Eskymák na dovolené v Antarktidě. Lidé, kteří se tváří, že je jim zima, ale zároveň se snaží předstírat, že je jim teplo, aby nevypadali jako padavky. Ta lidská přetvářka je fascinující.
Na zastávce postávám a drkotám zuby. Všichni vypadají, jako by právě vylezli z mrazáku. Jeden mladík si pouští nahlas hudbu z mobilu. Nějaký stupidní pop. Že mu v tom mrazu nezmrzne mozek. Nebo ho už nemá. Vždyť v tomhle počasí by se mělo poslouchat jenom Led Zeppelin, aby se člověk aspoň trochu zahřál.
V autobuse je to o něco lepší. Lidé se na sebe lepí a hřejí se navzájem. Sociální experiment na téma „jak se z nudné cesty do práce stane náhodné objetí“. Jedna slečna vedle mě má na sobě letní šaty. Letní šaty! Vždyť jí musí být zima i v ledničce. To je ta mladá generace. Za každou cenu se tvářit, že je teplo, i kdyby měla umrznout. Nebo si myslí, že tím přivolá slunce? Jestli jo, tak ať se mi omluví a udělá mi horkou kávu.
Cesta do lékárny pro Nicorette sprej. Jen pro jistotu. V tomhle počasí jeden nikdy neví, co se stane. Nikotin by mě sice zahřál, ale na to už jsem příliš velký frajer, abych se vrátil k tomu zlozvyku. A navíc, co kdyby mi z mrazu praskla plíce? To by mi pak už ani ten nejlepší kardiochirurg nepomohl.
Kavárna. Útočiště zmrzlých duší. Horká káva. Nejdřív si musím ohřát ruce, abych mohl držet hrnek. Dívám se na lidi. Někteří vypadají, jako by právě prožili polární expedici. Jiní se snaží tvářit, že je všechno v pohodě, a usmívají se, i když jim drkotají zuby. Ta lidská schopnost předstírat štěstí je obdivuhodná. Skoro stejně obdivuhodná jako schopnost přírody zmrazit květen.
Sedím a přemýšlím o tom, co by na to řekli Eskymáci. Ti by se asi smáli. Nebo by nám poslali návod na stavbu iglú. Možná bych jim měl zavolat. Třeba by měli nějaké tipy na přežití v tomhle absurdním květnu. A taky nějaké pořádné boty. Ty moje nové tenisky se na to fakt nehodí.
A tak končí mé mrazivé květnové ráno. S pocitem absurdity, cynismu a mírné podchlazenosti. Ale hlavně s vědomím, že jsem to zase přežil. A to je, v tomhle věku a v tomhle počasí, to nejdůležitější. Tak zase za rok, květníku! Už se těším, čím mě překvapíš tentokrát. Možná sněhem na Vánoce. Nebo kroupami uprostřed srpna. S tebou se člověk nikdy nenudí.
