Článek
Je to zvláštní věk. Nejsi ještě „starý“, ale mladý už rozhodně taky ne. Lidé ti začnou říkat pane i v obchodech s alkoholem, i když sis tam ještě před chvílí kupoval flašku, kterou jsi měl v plánu vypít celou sám – ne jako společenský akt, ale jako tichý rituál přežití.
Šedesátka je jako čekárna. Už nejsi na cestě nahoru, ale ještě tě nezavolali dovnitř. Všichni kolem ti gratulují ke zdraví a vitalitě, ale mezi řádky slyšíš: „Na svůj věk vypadáš dobře“, což je způsob, jak říct: „Na to, že jsi skoro mrtvej, to ještě jde.“
Ráno se probouzíš dřív než kohout – ne proto, že jsi plný elánu, ale proto, že tě bolí záda, kyčel nebo tě vzbudí vzpomínka na vztah z roku 1993. Někdy i všechno najednou.
Začneš číst příbalové letáky. Sleduješ hladiny cholesterolu a cukru v krvi s větší vášní, než s jakou jsi ve dvaceti sledoval hladinu v láhvi rumu. A co je horší – začneš si pamatovat rodná čísla svých lékařů. A oni si začnou pamatovat tvoje.
Každý den jsi smrti blíž. A ne, není to dramatické. Je to jen… matematické. Denní posun. Ranní realita. Baterie do ovladače vydrží déle než tvoje kolena. Ale humor zůstává. Ten cynický. Ten nejodolnější.
Začneš přemýšlet, jestli jsi život žil, nebo ho jen přežil. A pak tě uklidní myšlenka, že jsi ho možná jen částečně prošel ve stavu mírného šoku. A že to tak má většina. Tak proč si z toho dělat těžkou hlavu?
Největší iluze mládí je, že času je nekonečno. Největší moudrost stáří je, že ho už netřeba ztrácet.
A tak sedíš, popíjíš kafe, co chutná spíš jako zvyk než jako požitek, posloucháš hudbu, co tě kdysi emocionálně zničila, a přemýšlíš, jestli si dneska koupit další vitamín D, nebo se jen smířit s tím, že slunce ti už stejně moc nepomůže.
Ale i tak… občas přijde den, kdy se zasměješ tak nahlas, až tě z toho bolí břicho. A to je v šedesáti sakra dobrý důvod, proč tu pořád být. I kdybys měl za chvíli zase zapomenout, proč jsi vlastně vešel do kuchyně.
