Jak jsem nevyužil šanci

Mám rád osamělá zákoutí přírody a vyhýbám se ve volných chvílích davům lidí. Jen tak lze vnímat krásu nedokonalosti přírody. Včerejší den byl příležitostí ponořit se do lůna přírody. A tak jsem s pí. Columbovou a naší asociální čtyřnohou členkou rodiny, jsme vyrazili na malou procházku v blízkosti našeho obydlí.

Letošní léto mi přijde velmi rozmarné, člověk neví, zda bude vedro či naopak, zda (ne)bude pršet. Mraky se honily a vedly souboj se sluncem, které chtělo zemi ohřát. Souboje to byly tak nějak půl na půl. Ale my prostě vyrazili. A už do předu musím říci, že ta procházka stála za to. Byla plná nádherných obrazů i poznání.

Když slunce vyhrálo nad mraky a my byli v otevřené krajině, těšil jsem se na odbočku vedoucí do lesního porostu. A při té cestě nešlo nevšimnout si probíhajících žní. Dlouho, dlouho jsem nešel touto trasou. Z části nedostatku času, ale nutno si přiznat i určité mé lenosti.

Už loni jsem litoval, že když se na tuto trasu vydáme, nevezmu si pár drobáků (no drobáků v dnešní době, však sami víte, kolik stojí nápoj chmelový) a v půli cesty se nestavím v osvěžovně. Tentokrát měla pí Columbová finance u sebe, ale mě se v osvěžovně stavovat nechtělo. Proč narušovat navnímanou lesní atmosféru štěbetáním lidí a jejich potomků v  nějakém campu? A ve stavu mého odmítání nalezl jsem podporu i u naší čubiny, která se prochází ráda i na velké vzdálenosti.
Colombová však s naléháním na mě zvítězila, neb přeci jen už mě pár let zná a ví, že bych toho stejně litoval. Odklonili jsme se tedy z původní trasy a k nedalekému rybníku s osvěžovnou zamířili.

Přiznám se, že jsem po velmi dlouhé době zažil bezva pocit. Sednout si s oroseným na lavičku a  koukat se do krajiny vyplněné vodní hladinou, byl pro mě balzám na duši. Navíc, když jsme tam potkali po mnoha letech známou a trochu poklábosili. Bylo to super a zlatavý mok mě krásně osvěžil. Nedalo se zůstat u jednoho… nedalo se to ani přepálit.
Jednak s vědomím, že se taky člověk musí vrátit domů a pak mé kochání okolím, se přestávalo líbit naší asociální psici, která dávala svými pohyby jasně najevo, že se jí tam nelíbí a že ji zejména děti lezou na psí nervy.
A tak si dát ještě jedno a vyrazit směrem k domovu.
Čím víc jsme se blížili k domovu, tím jasněji jsme viděli, jak se nenasytná huba kombajnu zakousává do lánu s uzrálou řepkou. Při tomto pohledu první, co člověka napadne, zda jsme před odchodem uzavřeli okna. On ten prach valící se z nitra obludy nikdy nevěští nic dobrého.

Co jsem ještě netušil, byla určitá romantika těchto chvil. Romantika, která se nakonec zhmotnila a já seděl na terase a  koukal a koukal na ten kombajn jezdící po poli.
Možná si některý z mých čtenářů poklepe prstem na čelo a položí si otázku, zda jsem se nezbláznil. Ne nezbláznil jsem se.
To jen najednou přijdou myšlenky, které se vynoří ze závoje minulosti, možná protržené pohybujícími se zuby lišty kombajnu.
Myšlenky a vzpomínky na dávno prožité dětství, kdy jsem jako malý kluk měl možnost sednout si do kombajnu tehdejší doby, a dokonce ho chvíli řídit. A ta vzpomínka byla tak silná, že jsem si s ní pohrával jak s uhlíkem v  dlani. Co si vzít pevné boty, jít na to pole … zamávat a požádat o svezení…..
Do toho hlas rozumu: co blbneš, půjdeš na pole, budeš mávat a ten kombajnista si bude myslet, že jsi cvok. Určitě toho má až nad hlavu, lítá z jednoho pole na druhý i díky proměnlivosti počasí.
A tak jsem nešel a jen jsem se koukal a koukal, dokud poslední stébla rostlin neskončily v nitru stroje. A já litoval, že jsem to neudělal.

Když stroje odjeli, šel jsem na čerstvě posekané pole. V těch zkrácených stoncích rostlin dozrálo i jedno mé poznání. Poznání o tom, jak dokáže zhmotnit ten zloděj čas. Však už na toto téma nazpívala písničku Hana Hegerová…..

A když budeš můj čtenáří chtít, můžeš si pustit moji bezprostřední videoreportáž mých pocitů

Publikováno i na https://blog.idnes.cz/pavelvrba