Malá dramata Ivana Marka – dětství v rodině spisovatele

Dnes už vím, že to tak vůbec nemusí být.

Možná všechno to pozlátko třpytící se navenek, je vykoupeno těžkými chvílemi či dokonce strádáním.

Ve svém posledním článku (naleznete ho zde) jsem popisoval příhodu, ve které hraje hlavní roli nečekané seznámení s člověkem, který právě to, co výše uvádím, zažil na vlastní kůži.

Jiří Marek a jeho jeden ze synů - Ivan Marek. Jak se vlastně vyrůstalo, dospívalo a žilo v rodině známého spisovatele, scénáristy, novináře a pedagoga?

Měl jsem to obrovské štěstí, že mi Ivan dovolil vstoupit do jeho soukromí, pootevřít pomyslné a pro běžného člověka uzavřené dveře a doslova vstoupit do oné třinácté komnaty. Ale také rovněž štěstí v tom, že mám souhlas ten jeho životní příběh sepsat a zveřejnit.

A tak vám, moji milí čtenáři, přináším několik odpovědí na otázky spojené se životem v rodině veřejně známé osobnosti.

Ivane, vyrůstal jsi v rodině známého spisovatele, scénáristy a pedagoga. Jaké bylo tvé dětství?

Mládí jsem prožil nevesele, neboť mi v útlém věku (bylo mi 8 let) zemřela maminka a otec se brzy oženil a do našeho života vstoupila cizí paní se dvěma dětmi a v rodině ihned zavedla jiné pořádky. Otec na mě neměl čas, neboť byl velmi exponovaný člověk. Vše se pak odráželo na mém chování, protože jsem postrádal citlivost a lásku nejen vzhledem ke svému věku, ale i bolavosti srdce ze smrti maminky. Ve škole jsem neprospíval a často jsem se místo učení toulal. Vzpomínám si, jak jsem miloval procházky v přírodě, a tak jsem se naučil být sám. Dokonce se o moji výchovu pokoušela nejstarší sestra Libuše, ale nebylo jí to dovoleno.

A jaké vzpomínky máš na výchovu otce?

Táta mě prostě nutil do věcí, které bych v životě nikdy nemohl dokázat. Protože když je někdo levák, tak má být levákem. A když tě předělá z leváka na praváka, tak to písmo je takové, jaké je. A navíc, jsem byl dysgrafik, a to jsem do dneška. A otec mě nutil psát kaligrafickým písmem. Nebo němčina… jazyk, jeho tak oblíbený. Vždyť vystudoval českou literaturu a český a německý jazyk na Filozofické fakultě. A tak od dětství mě nutil právě do studia němčiny. Já jsem třeba ještě pořádně neuměl česká slovesa, ale on chtěl, abych uměl ta německá. Takže mi tím tu němčinu jistým způsobem otrávil. Vzpomínám, jak mi pravidelně dával diktáty. Třeba matematiku mě neučil, protože ji sám neuměl. Ale diktáty, ty byly stále, protože v tom byl sám kovaný. Vždyť byl v té době učitelem na gymnáziu. Třeba mi dával diktáty na Štědrý den dopoledne ...... a podle toho byly dárky.

Podle toho, co mi vyprávíš, se mi otcovi požadavky zdají až přehnané…

ona to byla až taková šikana, ale ve skutečnosti to myslel dobře. Chtěl, abych byl řádný a vzorný student, což se mu nepovedlo. Já jsem měl čtverky od shora až dolů. Byla to samozřejmě revolta. Když má někdo na základní škole čtverku z tělocviku, tak není něco v pořádku. Prostě byl v tom šprajc. On, ze mě chtěl mít vzorného studenta, ale nepovedlo se mu to. Já jsem byl takový tulák …po hvězdách.

Jinými slovy, snahy otce jsi prostě bojkotoval, protože v tvých očích nebyl takovým otcem, kterého bys vzhledem ke své povaze potřeboval…

Já se ani na otce nijak nezlobím, za prvé to byla taková doba, on byl významný muž a asi chtěl mít významné děti. Bratr je starší o 6 let, takže v té době se otci vzhledem k věku vymknul kontrole. Když nám máma zemřela, mě bylo osm let a bratrovi bylo už čtrnáct a velmi brzy odešel z domova. O to více otec na mě dohlížel a do jisté míry mě nutil i do společenských věcí. Jenže… já jsem nikdy neměl rád takový ten kolektiv, bylo mě dobře o samotě… Já už jsem se třeba toulal, když jsem chodil do školky…to jsem chodil sám, měl jsem to nějaký čtyři bloky od domova. V té době jsem měl pejska, který sice nebyl můj, ale sousedky nějaké Štěpánky Pěkné a jmenoval se Ferda, takovej zrzavej… Každé ráno na mě čekal a doprovázel mě ke školce…. ale já jsem do té školky nešel, já to vzal na Kačerov, tam mě potkala nějaká paní, která se mě ptala „kam jdeš Ivánku?“ a já ji odpověděl, že jdu do školky. „No ale školku máš úplně na opačnou stranu, pojď já tě tam dovedu“ …a takhle si mě ty báby postupně předávaly, takže já jsem do té školky dorazil místo v osm hodin ráno, třeba v deset dopoledne. Ale to všichni věděli a znali, to nebylo takový, jako dneska, to by se všichni hroutili. Ve školce byla nějaká paní učitelka Kličková, která vždycky říkávala “ tak ho nechte, vždyť on přijde “. Byla to mimochodem hrozně hodná paní. A ten Ferda na mě vždycky před školkou čekal, vítal mě a doprovázel mě ze školky. To už jsem šel rovnou domů, protože jsem už neměl důvod toulat se.

Ivane, sám jsi otcem, takže když do jisté míry porovnáváš s odstupem času, tvoji výchovu, jak vzpomínáš na otce?

On si ten táta vlastně se mnou nevěděl rady. On, jako velký straník a velmi exponovaný člověk chtěl mít prostě vzorné dítě. Jenže… Já jsem se třeba učil kamerovým mechanikem a pochopitelně jsem opět propadal, dokonce jsem opakoval. Jako učení opakovat, to už je kumšt. Což se mi nakonec i povedlo. Otec mě sebou bral na třídní schůzky se slovy „půjdeš se mnou, abych cestou nevychladl “.

Ivane, když poslouchám ty tvé vzpomínky, nemůžu se zbavit otázky proč to vlastně tak bylo. Přímo se nabízí otázka, jaké měl vlastně dětství tvůj otec? Na mě působí nesmírně rozporuplně…

Můj otec dětství neměl jednoduché, moje babička ho měla za svobodna s nějakým Puchweinem. Otec tehdy vyrůstal jako nemanželské dítě, což se v té době bralo úplně jinak, vždyť byl rok 1914 a nemanželské dítě se tenkrát strašně stydělo. Pak ho vychovávaly různé tetičky a babičky. Pak ho vychovával strýc Steinwald (to je ten z románu Strýc Odysseus, pod jménem Frajvald) a když už byl větší, vzala si ho matka k sobě do Písku, kde studoval na píseckém gymnáziu. Takže on táta ten cit tehdy moc nepoznal. Ale to je můj názor, to nemusí být vůbec pravda. Vždyť byl dokonce nějaký čas v sirotčinci v Dubí u Teplic. Takže podle mě on ten cit moc nepoznal, a tak ho ani v sobě neměl.

Když jsem pročítal knížku „…a z mé lásky bude román“, kterou jste společně se sestrou Libuší Kozákovou sestavili z dochované korespondence mezi rodiči, přiznám se, že můj počáteční obdiv k projevům lásky mezi rodiči byl po několika kapitolách nahrazen slovy zrada a znechucení ze změny chování otce k tvé mamince.

Když jsme tuto knihu dávali do hromady, měli jsme po letech obdobné pocity, navíc umocněné všemi důsledky, které nastaly. Moje maminka si ve svém životě prožila velmi těžké chvíle. Její první muž akademický sochař Bohuslav Kozák, kterého velmi milovala, zemřel po 8 letech manželství. Když se po nějaké době celým srdcem zamilovala do tehdy ještě Josefa Jiřího Puchweina, jako by jí osud nahradil všechen ten prožívající smutek ze ztráty svého prvního manžela. Od samého začátku jejich vztahu milovala otce naplno a celým svým srdcem. Stála při něm v dobách dobrých i zlých, stála při něm na počátku jeho spisovatelské dráhy a s obrovskou trpělivostí přepisovala a editovala jeho romány a články. S vydavateli bojovala o vydání jeho prvotin a nebudu daleko od pravdy, když konstatuji, že to byla ona, co stvořila spisovatele Jiřího Marka.

Čím byl však otec známější a exponovanější, tím více byl na svou vlastní rodinu náročnější. Když si našel milenku a svou pozdější ženu filmovou a divadelní herečku Evu Kubešovou, nechtělo se už mé mamince žít. Neměla ale odvahu spáchat sebevraždu, i když o ní uvažovala. Nešťastný život a touha zemřít, se jí nakonec stal osudný. Dostihla ji těžká nemoc, na kterou po 5 letech zemřela. A já jsem se po její smrti cítil strašně sám a opuštěný…

V jedné sbírce povídek Ivana Marka jsem se dočetl:

Když je člověk sám, řeší spoustu věcí různými způsoby…

Tu svoji náhlou samotu jsem řešil kresbami. Kopíroval jsem různé mistry a byl jsem velmi ovlivněn českým malířem Pravoslavem Kotíkem, jehož některé obrazy u nás visely na zdech. A také jsem hodně četl a to cokoliv. A to vše předznamenalo můj další růst, mé směřování i mé povolání. A mimo jiné to byl právě ten první krůček k fotografování.

I když tvůj otec dle tvého vyprávění nebyl ten nejlepší rodič, přesto tě muselo ovlivnit intelektuální prostředí, ve kterém jsi vyrůstal…

Ano, to je pravda, dokonce se dá říci, že jsem v tomto prostředí vyrůstal 24 hodin denně. Vzpomínám si, že otce pravidelně navštěvovali lidé z kulturního světa. Vzpomínám si třeba na Vladimíra Kováříka – literární vědec, Miloše Pohorského – literární kritik a historik, či Aloise Bejblíka - překladatel, anglista a teatrolog. Velmi rád jsem poslouchal jejich diskuse o literatuře u nás doma a na společných přednáškách. Na zámku v Dobříši jsem potkával pány jako byl Jan Drda, prof. PhDr. Václav Vilém Štěch, starého pana Vladimíra Neffa a řadu dalších známých literátů. S odstupem času, když si odmyslím různá vystoupení poplatná tehdejší době, můj život to nesmírně obohatilo a našel jsem tak cestu, jak jít dál, ve svém vlastním životě.

Ivane, vím však, že tvůj další růst byl přeci jen zdánlivě jiným směrem a velmi zajímavým. A tak bych to další vyprávění ponechal do dalšího pokračování „Malých dramat Ivana Marka “. Zároveň ti chci poděkovat za poskytnutí rozhovoru a povolení zveřejnit nejen jeho obsah, ale i za fotografie tvých krásných obrazů.

Když jsem po tomto rozhovoru odjížděl, byl jsem plný zážitků, ale i emocí. Člověk v plné nahotě pochopí, že mnohé odlesky slávy jsou mnohdy vykoupeny neštěstím, láska je mnohdy zrazena pro falešné ideály. Odjížděl jsem i s nejistým pocitem, zda vůbec dokážu zpracovat všechny ty informace a nezklamat důvěru, kterou jsem dostal. Důvěru vstoupit do oné třinácté komnaty a v určité, byť by omezené míře proniknout do života, dobrých i zlých chvil jednoho člověka - Ivana Marka.
Tento příběh nekončí, ani vlastně nemůže.....
Život každého člověka je mozaika skládající se z tisíce střípků, vytvářejících obraz osobnosti každého z nás.

Psáno pro iDnes