Článek
Dozvěděl jsem se, kdo a co za tuto dobu dokáže stihnout, ale také to, co upřednostňuje.
Ujít či ujet nějakou vzdálenost, nakoupit nebo něco prodat, pomilovat se se svou milou, napsat blog či dva.......
A proč mě napadla zrovna taková otázka? Vše začalo nenápadně.
Prostě jsem zaznamenal jakousi informaci, kterých si přečtu spousty. Jenže tohle bylo tak nějak jiné. Jakoby poslední kostička zapadla do jakési skládanky minulosti, skládanky, která mě přivedla do hodin dějepisu a tím i do minulosti. A ten podnět je pro mě osobně tak silný, že nemůžu odolat výzvě, kterou pociťuji celým tělem. Musím vyrazit po stopách minulé doby a projít tu cestu a všechny související cestičky.
Třicet minut, které ovlivnily náš život
Ta moje dnešní cestička se dá nazvat: „Střezetické poznání“.
Významově a v historickém kontextu by toto mé vyprávění mělo být spíše závěrem mého putování, než jeho počátkem. Ale někdy je těžké něčím začít.
Střezetice - malá obec, nedaleko Všestar u Hradce Králové. Rozprostírá se mezi poli a loukami, kde žije přibližně 370 obyvatel. Možná by se některému návštěvníkovi zdálo, že svým významem nijak výjimečná. A před nějakou dobou by to nenapadlo ani mě.
Moje cesta směřovala k jednomu konkrétnímu místu, na kterém jsem začal pociťovat tajemný a těžko popsatelný pocit. Pocit jakéhosi smutku, marnosti a smrti.
Nevím, proč to tak je, možná díky podvědomí, které tvoří naše představy.
A já, jako bych se vrátil v myšlenkách a čase o 158 let zpět. Kdy proti sobě stály armády v počtu 450 000 vojáků.
Dne 3. července 1866 zasáhl velkou oblast v okolí Hradce Králové střet rakouské a pruské armády. Tedy vyvrcholení války, které trvalo tak krátkou chvíli, přesto s neskutečnými lidskými ztrátami. A nejen lidskými
Jednou z válkou zasažených obcí se staly i Střezetice.
Ustupující poražená rakouská pěchota byla chráněna rakouským jezdectvem, které se střetlo s pruským jezdectvem, které bylo v převaze. Záchrana rakouské pěchoty, však byla vykoupena neskutečnými obětmi. Během 30 minut trvajícího boje zahynulo na obou stranách jezdectva 1 613 vojáků a přes 2 000 koní. A když člověk na daném místě stojí, nemůže se ubránit jistému smutku.
Tolik obětí…
lidí i koní
a zůstala tam jen zem, zbarvená krví…
Pomník jezdecké srážky u Střezetic
Třicet minut…
co všechno v tomto čase lze stihnout. Obzvláště v dnešní době, kdy se máme tak dobře. Obávám se, že až moc dobře, aniž bychom si byli vůbec ochotni připustit, že to co je dnes, nemusí být zítra.
Tak proč si taková místa vůbec připomínat.
Když jsem tam stál a přemýšlel jsem o všech souvislostech, bylo možné, tu a tam zahlédnout květy prvních poslů jara, deroucích se na slunce. Na vzdor utrpení lidí i koní, které zde kdysi zahynuly ve jménu nadvlády a moci. Místo, které dnes připomíná majestátní památník, zachycující vzájemnou závislost koně a člověka.
Ani vznik tohoto památníku nebyl jednoduchý. Když pročítám dostupné prameny, zjišťuji že vznikl až po 150 letech od této bitvy. První snaha o postavení pomníku byla již v roce 1913, kdy byla vyhlášena i veřejná sbírka, byl zakoupen pozemek, zpracován návrh se snahou o odhalení pomníku po 50 letech, tedy v roce 1916. Veškeré plány však zhatila 1. světová válka. Po vzniku samostatného Československa však nebyla stavba pomníku z politických důvodů možná.
V roce 2008 přišel spolek Komitét 1866 (je zapsaný spolek, jehož kořeny sahají až do roku 1888 a jehož primárním posláním je ochrana, údržba a evidence památek z prusko-rakouské války roku 1866 na území celé České republiky), s myšlenkou, na zřízení pomníku věnovaného právě této bitvě.
Pomník měl být věnován „jezdcům i jejich věrným koním, kteří se ze střezetické pláně už nikdy nevrátili, ale potažmo nadčasově všem jezdcům a koním, jimž přinesly války mnoha minulých staletí smrt.“ Sousoší, představuje chvíli poté, co zraněný kůň uprostřed bitvy shodil jezdce a klesl k zemi. Rakouský voják, který je bez přilby, drží koně za hlavu a pomáhá mu vstát. Výjev ukazuje, že kůň je v tomto případě závislý na člověku, ale zároveň i člověk na koni, protože pouze ten mu umožní dostat se mimo bitevní vřavu a zachránit se.
Slavnostní odhalení pomníku jezdce a jeho raněného koně se tak uskutečnilo při příležitosti 150 výročí bitvy u Hradce Králové dne 3. 7. 2016.
Epilog
Přemýšlím, jak vlastně toto mé střezetické povídání zakončit. Těžko se hledají slova. A tak uvedu jen úryvek jedné básně ze sbírky Modrý a rudý, z roku 1906:
Fráňa Šrámek
RAPORT
Hlásím, pane hejtmane,
že se mi zdál sen,
vojna byla a já ležel
v poli zastřelen;
a zrovna u mne váš kůň taky pad,
nám přáno bylo spolu umírat,
to z Boží vůle jen.
To k ránu bylo as, neb měsíc zrud,
a váš kůň hlavu zdvih,
a zvláštní věc, měl jako já
prostřelený břich,
a v jeho očích takový styd a žal,
kdos divil se v nich, kdos se ptal
a ruce lomil v nich.
Že louky voní kol a jetely
a kvete řeřicha –
a on… kůň… což byl vinen čím?
má díru do břicha,
že na něm seděl kdos, už nesedí
a oči vědět chtí, však nevědí
a v hrdle vysychá…
Hlásím, pane hejtmane,
a já to musím říc:
tož, člověk rád jde, člověk musí jít,
když pán chce, smrti vstříc –
však koní šetřte, prosím tisíckrát,
to dobytče se strašně umí ptát,
proč nesmí žíti víc…
Pomník jezdecké srážky u Střezetic
Publikováno na iDnes.
