Článek
Papež František zemřel a hledá se jeho nástupce. O výběru nového papeže můžeme v současnosti jen spekulovat. Podle čeho se sbor volících kardinálů nakonec rozhodne, nevíme. Předpokládá se ale, že volitelé budou chtít zachovat kontinuitu s Františkovým pontifikátem a navázat na změny, které odstartoval.
Důvodem je fakt, že 80 % volících kardinálů jmenoval právě zesnulý papež. Důraz budou klást na několik oblastí. Patří tam ochota a schopnost pokračovat v reformování církve, její otevírání světu, důraz na sociální otázky a otázky týkající se uprchlíků, na ekologii a klimatickou otázku. A ideálně by měl být nový papež také podobně skromný a autentický jakým byl jeho předchůdce.
Kdo přichází jako papež, odchází jako kardinál
Konkláve, tedy sbor kardinálů, kteří ještě nedosáhli věku 80 let je velmi různorodé. Je těžké orientovat v tom, jaké názory mají kardinálové z Asie, Afriky nebo z Ameriky. Navíc ani oni se mezi sebou vlastně neznají a před hlasováním v Sixtinské kapli se teprve budou muset mezi sebou teprve poznat.
To je důvod, proč jsou tipy médií, které každému konkláve předcházejí, často liché. Zmiňuje staré úsloví „Kdo vchází na konkláve jako papež, odchází jako kardinál,“ které nezřídka potvrzuje svou plastnost. Snad s jedinou výjimkou a tou byl rok 2005, kdy byl papežem zvolen kardinál Joseph Ratzinger. Média se domnívala, že právě „pravá ruka“ papeže Jana Pavla II. má největší šanci a nemýlila se.
Tentokrát ale média ani sázkové kanceláře o žádnou „pravou ruku“ papeže Františka nezmiňují. Blízko k němu ale nepochybně měl jeden rodilý Čech, a to kardinál Michael Czerny. Novináři ani sázkaři mu mnoho šancí nedávají. Zřejmě proto, že je stejně jako papež František členem Tovaryšstva Ježíšova, tedy jezuitou. Předpokládají, že kardinálové budou dbát na určitou vyváženost v církvi. Papež František byl první jezuita na papežském stolci, a není jisté, že by znovu zvolili člena stejného řádu.
Kdo je kardinál Czerny?
Jeho životní příběh i působení v rámci jezuitského řádu jsou skutečně pozoruhodnými. Narodil se v roce 1946 v Brně židovské matce, která byla během války vězněna v koncentračních táborech. Otec se s ní odmítl kvůli jejímu původu rozvést, pročež putoval do tábora nucených prací.
V roce 1948 rodina emigrovala do Kanady, ale i tak mateřštinou Michaela Czerného byla čeština. V 60. letech vstoupil do jezuitského řádu a nabyl rozsáhlého vzdělání. Později založil Jezuitské centrum pro sociální důvěru a spravedlnost, které léta vedl. Jistý čas působil také v Československu a později v České republice. Na začátku nového tisíciletí odešel do Afriky, kde v rámci jezuitského programu pomáhal s bojem proti šíření HIV a také působil jako profesor na afrických univerzitách.
V roce 2016 jej papež František jmenoval podsekretářem oddělení pro migranty v Sekci pro migranty a uprchlíky. Mimo jiné právě on zadal práci na sousoší „Angels Unawares“, která stojí na Svatopetrském náměstí a znázorňuje loď nesoucí migranty v oblečení z různých období a kultur. Kromě toho také několikrát po ruské invazi navštívil napadenou Ukrajinu.
V roce 2019 jej papež František osobně vysvětil biskupem a následně také jmenoval kardinálem. Stal se také prefektem Dikasteria pro službu integrálnímu lidskému rozvoji. To vše svědčí o tom, že byl v mnoha ohledech blízkým papežovým spolupracovníkem, a to hlavně v oblastech, které František považoval za své priority: tedy pomoc uprchlíkům, zaměření na sociální otázky, a to zejména v oblasti chudoby, lidských práv a ekologie a sdílel s ním i vizi církve, která pečuje o chudé. Spolupracoval s ním také v iniciativách, které se zaměřovaly na reformu církve.
Je možné, že příslušnost k jezuitského řádu bude v hlasování hrát (negativní) roli. Nicméně Františkův pontifikát zároveň dokázal, že právě jezuité možná mají mimořádné schopnosti v oblasti pastorace a sociálního angažmá, což je něco, co současná situace církve i světa vyžaduje. A kardinálové to vědí.
Michael Czerny by nepochybně ve Františkových reformách církve pokračoval v jeho duchu. Na rozdíl od Františka, který pocházel ze vzdálené Argentiny, má zřejmě také větší povědomí o konfliktu na Ukrajině, což by mohlo být výhodou. Volba by to proto nemusela být tak překvapivá, jak se nyní zdá.
Jezuiti v Česku? Známe hlavně Koniáše
Čechy by ale taková volba nejspíše udivila. Nejen proto, že by byl papežem český rodák, ale také kvůli zažité nedůvěře právě vůči jezuitům. Jezuitský řád je u nás totiž stále opředen řadou mýtů. Kolikrát jsme ve škole nebo ve starých českých filmech slyšeli větu „…a pak přišli jezuité a začali pálit knihy“? Dějiny tohoto řádu si zkrátka spojujeme s rekatolizací a útokem na jiné náboženské tradice, samu vzdělanost a vlastně i českou identitu. Jediným jezuitou, kterého řada z nás před Františkovým pontifikátem znala, byl zřejmě Antonín Koniáš.
Jak tyto stereotypy v minulosti vznikly? Přispěl k nim i fakt, že v raném novověku šlo o velmi mocný řád. To vzbuzovalo závist. „…nejen mezi jinými konfesemi, ale i uvnitř katolické církve. A tak už na počátku sedmnáctého století vznikl pamflet Monita secreta – Tajné předpisy, který se tvářil jako skutečné dílo jezuitů. Tam je základ téměř všech pozdějších invektiv vůči řádu. Autorem byl dle všeho jeden bývalý jezuita,“ řekla mi v rozhovoru pro časopis Euro před časem historička Ivana Čornejová. Zmíněný spisek nabádal k různým podlostem, přičemž nevynechal ani královraždy a snahy o podmanění světa. To vedlo dokonce k tomu, že papež v roce 1773 řád „trvale“ zrušil. Po 41 letech byl však obnoven.
Vzdělaní lidé s rozhledem
Když jsem pro stejný text vedla rozhovor s českým jezuitou Petrem Vacíkem, který dnes vede Českou sekci Vatikánského rozhlasu, uvedl, že jako středoškolák to měl velmi podobně jako většina Čechů, která prošla českým školstvím. „Divná černá stvoření na hranici blbosti“, uvedl doslova, jak si jezuity představoval. Během vysokoškolských studií pak ale začal potkávat „nadprůměrné množství jezuitů,“ což ho donutilo změnit názor. Na různých diskusích začal potkávat členy řádu, kteří byli univerzitními profesory, mystiky či astronomy. Názor musel přehodnotit, protože to „byla to pozoruhodná směs vzdělaných lidí, kteří měli rozhled, byli vnitřně svobodní a to, co dělali, dávalo smysl.“ Netrvalo dlouho a sám se k tomuto pozoruhodnému a velmi modernímu řádu připojil také.
Díky Petru Vacíkovi a dalšímu českému jezuitovi Miroslavu Heroldovi, který v té době postgraduálně studoval české dějiny na Univerzitě Karlově, jsem měla možnost trochu nahlédnout „pod pokličku“ tohoto řádu. Ke svému údivu jsem zjistila, jak propracovaný systém vzdělávání jezuité mají (dokonce dodnes mají vlastní univerzity) a jak důležité pro řád je i to, aby jeho členové poznali praktický život a „zakusili lidskost“. Už v době svého povinného studia absolvují například četné experimenty: například jsou na několik měsíců vyslání do léčeben dlouhodobě nemocných, kde pracují bez nároku na plat nebo se věnují některému řádovému projektu, například slouží uprchlíkům v rámci jejich organizace Jesuit Refugee Service.
Mimo komfortní zónu
Důležitou součástí činnosti jezuitů jsou dodnes i misie. „Dnes už vypadají jinak. Tam, kde se nenacházejí, a přitom na místě existuje poptávka po katolickém náboženství, jako jsou například bývalé země Sovětského svazu, jezdí směsice jezuitů z celého světa,“ uvedl Miroslav Herold, který kromě studia a práce s vysokoškoláky natáčel také například filmy, ve kterých se protínala církevní a historická tematika.
Misie si jezuité museli znovu definovat. Zjistili, že pokud je chtějí konat, musejí jít za nimi a „třeba až na samou hranici“. To ostatně bylo patrné i z celého působení papeže Františka, který neváhal mýt nohy vězňům, navštěvovat bezdomovce nebo cestovat za uprchlíky do táborů, ve kterých často přežívali v nelidských podmínkách. „To, že tam jste, se pozná tak, že se v tom prostředí necítíte komfortně, že vlastně nevíte, co máte dělat,“ vysvětlil Petr Vacík, který tehdy zmínil, kam se po našem rozhovoru chystá. „Jdu na návštěvu do nevěstince. Vůbec si neumím představit, co mne tam čeká. Potkal jsem člověka, který je poctivým duchovním hledačem. Poté, co jsme se seznámili, chtěl poznat mé prostředí. To jsem udělal, a když jsem se dověděl, že je majitelem nevěstince, řekl jsem: Dobře, teď chci poznat já tvé prostředí.“ Vyjít z komfortní zóny se jezuité zkrátka nebojí.
Jezuité dnes tvoří nejen silnou, ale i velmi progresivní část církve. Z jejich přístupu k misii a pomoci druhým ukazuje, jak se jejich řád vyvíjí s dobou. Důraz na vzdělání, službu potřebným, ale i ochota opustit komfortní zónu jsou něčím, co církev i svět naléhavě potřebují. Na konkláve není nic nemožné, jak ukázala minulá volba neznámého kardinála ze vzdálené Argentiny. A tak není zcela vyloučeno ani to, že se právě díky těmto hodnotám stane příštím papežem rodák z Čech.
