Článek
Poprvé ji udeřil, když byli čerství novomanželé. Žili tehdy v jednom domě s manželovými rodiči a ti, když slyšeli křik, vtrhli do pokoje, kde se nacházel jejich syn José Pajero a jeho žena Ana Orantes. Otec svého syna tehdy za jeho násilí vůči manželce udeřil do tváře. Ana mu sdělila, že netuší, proč ji její muž uhodil, ale jak později přiznala, cítila se provinile a svému tchánovi se za incident dokonce omluvila. Poté jí manžel plivnul do tváře. Rána do obličeje, která všemu předcházela, byla tak silná, že si napadená novomanželka myslela, že má zlomené obličejové kosti. Byla to pouhá předehra k násilí, které trvalo dlouhých čtyřicet let a skončilo Aninou tragickou smrtí.
Jaké je být ženou násilníka
Krátce nato začalo být bití na denním pořádku. Občas ji z ničeho nic popadl za vlasy a praštil s ní o zeď. Po práci chodíval hrát karty s kamarády do hospody a vracel se namol opilý. V takových situacích ji mlátil pravidelně. Nějaký důvod si vždy našel. Třeba to, že posunula židli na jiné místo nebo postavila sklenici dnem vzhůru.
Ana se snažila svou zoufalou situaci řešit. Několikrát šla na policii, aby ohlásila domácí násilí. Usilovala také o rozvod, který jí ale v konzervativním Španělsku nebyl umožněn. Tam, ani v mnoha dalších evropských zemích tehdy neexistovaly zákony, které by ženy před domácími tyrany dokázaly ochránit.
Rozvod jí byl povolen až v roce 1996, po dlouhých čtyřiceti letech manželství. Jenže dál musela sdílet bydlení se svým exmanželem. O rok později překonala svůj strach a 4. prosince 1997 přišla se svým příběhem do pořadu De tarde en tarde v televizi CanalSur. Chtěla svou historii s násilníkem vyprávět i dalším ženám, které se nacházely v podobné situaci a povzbudit je, že v tom nejsou samy.
Na vyprávění o tom, jaké je to být ženou násilníka, dostala Ana čtyřicet minut. Moderátorka ji představila jako šedesátiletou matku osmi děti a poté se Ana detailně rozpovídala o domácím násilí, kterému čelila většinu svého života.
Budoucí manželé se poznali na jedné oslavě ve městě Granada a krátce nato se vzali. Aně tehdy bylo devatenáct let. Zpočátku žila jen s tchánem a tchyní, protože José v té době absolvoval vojenskou službu a nebyl doma. Hned po návratu začaly problémy. Manžel měl Anu pod přísným dohledem. Jak to vypadalo, popsala v odpovědi na otázku moderátorky: „Kdybych se přiblížila k oknu a otevřela roletu, a kdyby se na mě shodou okolností nějaký muž podíval, zeptal by se: ‚Proč se na tebe ten chlap dívá?‘,“ řekla. Manžel jí také tvrdil, že je příliš hloupá na to, aby mohla kdekoliv mluvit, a zakázal jí účastnit se společenských akcí jako byly svatby jejích vlastních sourozenců. Nesměla se scházet se členy své rodiny. Svou matku proto navštěvovala jen tajně. Když si její maminka jednou všimla modřin, nepřiznala, co se jí doma děje. Styděla se za svou situaci, a tak raději tvrdila, že se náhodou zranila poté, co omdlela kvůli nízkému krevnímu tlaku. „Neměla jsem kam jít,“ řekla dále v televizním pořadu, který tehdy ve Španělsku vzbudil značnou pozornost. „Musela jsem snášet jedno bití za druhým, prostě to vydržet,“ dodala.
Trýznivá smrt
Jedna z Aniných dcer, které bylo v té době deset let, řekla matce, že se otec nevhodně dotýkal jejích stehen pod stolem, když večeřeli. Když Ana s těmito slovy konfrontovala svého manžela, obvinil svou dceru, že si příběh vymyslela, a pak svou ženu udeřil a varoval ji, aby nepodávala stížnost. Dcera byla z celé situace vyděšená a v budoucnu si už na otcovo chování nikdy nestěžovala.
Ana vzpomínala také na to, že jednou musela jet s osmiletým synem na lékařskou pohotovost. Když se vrátila, zjistila, že dům je uzamčený. Když manželovi vysvětlila, kde byla, znovu ji zmlátil tak, že málem nepřežila. Poté jí obvinil, že ve skutečnosti nebyla u lékaře, ale „spí se všemi chlapy ze sousedství“.
Když Anu během televizního vystoupení v prosinci 1997 na konci pořadu moderátorka povzbuzovala, že udělala dobře, když se s Pajerem rozvedla a veřejně o svém příběhu promluvila, odpověděla Ana, že jediné čeho lituje, je skutečnost, že to neudělala už dříve. Jenže ve skutečnosti šla mnohokrát na policii, aby bití nahlásila. Neexistovaly ale zákony, které by jí v její situaci pomohly. Rozvod byl ve Španělsku legalizován teprve v roce 1981, ale ani to Aně nepomohlo. Když podala žádost o rozvod k soudu, Pajero přesvědčil soudce, aby ji zamítl. Povedlo se to až v roce 1996, jenže i nadále bývalí manželé sdíleli dům, byť každý obýval jiné patro.
A právě v tomto domě, který se nacházel v jihošpanělské vesnici Cúllar Vega, byla Ana svým exmanželem zavražděna. Její veřejné vystoupení v televizi v něm vyvolalo obrovský hněv. Ve středu 17. prosince 1997 ji zbil, přivázal k židli, polil benzínem a zapálil ji. Ana tak krátce před Vánoci ve své domácnosti zaživa uhořela.
Ojedinělý případ
Pajero byl za vraždu odsouzen k sedmnácti letům vězením. Zemřel však už na podzim roku 2004, kdy podlehl infarktu myokardu. Anna byla označena za 59. ženu zabitou v důsledku domácího násilí v roce 1997. Úřady si ale v té době žádné věrohodné statistiky nevedly. Anina pohřbu se tehdy zúčastnily stovky lidí a v následujících týdnech vyšly španělské ženy do ulic. Poslankyně ve španělském parlamentu začaly tlačit na legislativní reformy v otázce domácího násilí. Prosadit takovou změnu ale nebylo lehké. Tehdejší konzervativní premiér vraždu označil za „ojedinělý případ v rukou excentrika“ a odmítl se změnami zabývat. Několik žen následně založilo sdružení, které shromažďovalo důkazy o domácím násilí, pomáhalo obětem a zvýšilo tlak na politiky, aby konečně zasáhli.
Ke změnám ale došlo až v roce 2004, kdy vládu vedl socialista José Luis Rodriguez Zapatero. Ten představil zákon o genderem podmíněním násilí, který zpřísnil pravidla pro trestání pachatelů a ztížil jim kontakt s obětmi. Vláda zřídila i speciální soudy, které se zabývají případy domácího násilí a usnadnila ženám hlášení násilí pomocí bezplatné telefonní linky.
Zákon, který změnil veřejný diskurs a soudnictví ve Španělsku, měl dopad i na další evropské země včetně České republiky. Ne všichni Španělé jej ale přijali, což bohužel platí dodnes. Přibližně 200krát byl tento právní předpis napaden u soudu, a to zejména proto, že někteří muži tvrdili, že se tak nebudou moci bránit nepodloženým obviněním. Vyčleněním žen k ochraně byl zákon rovněž kritizován jako diskriminační a porušující zásady rovnosti ve španělské ústavě. Jiné skupiny chtějí, aby byl zákon rozšířen i na řešení násilí mezi gay páry.
Španělsko začalo shromažďovat údaje o domácím násilí teprve v roce 2003. Nadále se potýká s alarmujícím počtem vražd souvisejících s násilím na základě pohlaví, přičemž od roku 2003 zemřelo více než 1 000 žen. Podle zatím nejnovějších srovnávacích údajů Eurostatu bylo v roce 2021 v sedmnácti zemích Evropské unie, které data poskytují, zabito celkem 788 žen. V roce 2022 bylo na celém světě zavražděno 48800 žen při genderově motivovaných vraždách, uvádí OSN.
V listopadu roku 2019 se ve Španělsku stala třetí nejsilnější stranou ve Španělsku krajně pravicová Vox. Ta usiluje o zvrácení zákona o genderovém násilí a navrácení k „tradičním hodnotám“. Jde o stranu, která v roce 2019 pronikla také do europarlamentu a svůj úspěch zopakovala i v letošních eurovolbách, kdy v Bruselu získala šest mandátů. Tam vstoupila do pravicově populistické frakce Patrioti pro Evropu, jejímiž členy jsou také české hnutí ANO 2011 a čeští poslanci zvolení za Přísahu Filip Turek a Nikola Bartůšek.
Vražda v Přerově
Do českého právního systému byla skutková podstata týrání zavedena v roce 2004. Právní úpravu přesně nazvanou jako týrání osoby žijící ve společném obydlí, bychom nalezli v trestním zákoně, tedy zákoně č. 40/2009 Sb. Úprava týranou osobu nespecifikuje, může jít tedy nejen o manželku či manžela, ale i o partnerku či partnera, ale patří tam i vztah mezi sourozenci, vztah vůči seniorům v domácnosti či jiné osobě (bez rodinných vazeb), například nájemníka. Podle soudní znalkyně Ludmily Čírtkové došlo k těmto změnám nejen na základě otřesného případu Any Orantes, ale také případu z Česka, ke kterému došlo v roce 2002 v Přerově. Tehdy šlo o případ čtyřiačtyřicetiletého Svatopluka Růžičky, který na svou manželku Hanu žárlil a psychicky i fyzicky ji týral. Na jeho chování se do velké míry podepisoval alkohol. Přestože o domácím násilí policie od Hany Růžičkové věděla, neudělala nic, čím by ji ochránila. „Tvrdili jí, že nemohou nic dělat, že mají svázané ruce a musí počkat až se něco vážného stane, aby mohla to, co se u nich doma děje stíhat jako trestný čin vážného ublížení na zdraví,“ uvedla Čírtková.
Jednoho dne, kdy se muž vrátil domů opilý, napadl svou ženu nožem a ubodal ji. Stalo se tak před zraky dětí, které se ji snažily bránit. Když se šestnáctiletý syn pokusil otci v jeho běsnění zabránit tím, že si na něj vzal hokejku a udeřil ho, ohnal se po něm Růžička nožem. Chlapec z bytu utekl a násilník následně ubodal také přítomnou devatenáctiletou dceru.
„Policie nedostatečně hájila práva zavražděných žen. Například telefonáty pana Růžičky měli vzít vážně a někoho do bytu vyslat,“ řekla tehdy u soudu zmocněnkyně pozůstalých Soňa Titlbachová. Vyšlo totiž najevo, že Růžička pár hodin před vraždou dvakrát volal na policii a vyhrožoval, že všechny pozabíjí a byt podpálí. Policie mu ale podle slov jedné z dcer položila telefon a nic neučinila. Krajský soud se však po dvojnásobné vraždě možným pochybením nezabýval, pozůstalí se proto obrátili na ombudsmana a vrchní státní zastupitelství. Tragický případ z Přerova dal později signál ke změně zákonů.
Jak uvádí Statistická ročenka domácího a genderově podmíněného násilí, bylo v roce 2022 spácháno v České republice 57 podobných vražd. Celorepublikový průměr je 0,53 registrovaných trestných činů na 100 000 obyvatel a nejčastěji k nim dochází v Karlovarském a Jihomoravském kraji, na Vysočině a v Praze.
Další zdroje:
The New York Times: Overlooked No More: Ana Orantes, Whose Gruesome Murder Brought Change to Spain; 20. 1. 2020
El Pais: El jurado popular declara culpable de asesinato al marido de Ana Orantes; 16. 12. 1998
