Článek
Zpěvačka a herečka Anička Slováčková zemřela. Rakovinu, která se jí stala osudnou, napoprvé sice překonala, podruhé už to ale možné nebylo. Nebylo to proto, že by nenáviděla život a nechtěla žít, jak před časem prohlásil Jaroslav Dušek. U ní to bylo přesně naopak.
První šok přišel ve čtyřiadvaceti
Prvně onemocněla ve 24 letech. Ve věku, kdy je onemocnění rakovinou prsu extrémně nepravděpodobné. Uzdravila se a věřila, že jí čeká šťastná budoucnost. Podruhé se jí nečekaně vrátila ve 28 letech, což pro ni byl velký šok. V posledních měsících podstupovala paliativní léčbu a otevřeně mluvila o tom, že prognóza její nemoci není dobrá.
Proč zrovna já? A je nemoc vzkazem?
Člověk, který takto onemocní, často přemýšlí o tom, proč zrovna on. Je to jen zvrácená loterie, nebo „dopis s červeným pruhem“, jak rád říká Jan Hnízdil – dříve lékař, dnes už spíš jen samozvaný léčitel? Anička Slováčková po překonání první nemoci s takovým vysvětlením zřejmě částečně souhlasila. Později se ale vůči zjednodušujícím „psychosomatickým“ vysvětlením ostře vyhranila.
Když v létě 2023 herec Jaroslav Dušek v rozhovoru s moderátorem Čestmírem Strakatým popisoval, jak se to podle jeho názoru má s rakovinou, vyjádřil se až šokujícím způsobem necitlivě. „Moje maminka zemřela na rakovinu. To byla její volba. Všichni umřeli na rakovinu. Babička, děda z máminy strany. A co je to rakovina? Tak se ptejme. Umřeli na rakovinu. A vy si myslíte, že ten člověk umře na rakovinu? A já si myslím, že umře na to, že nenávidí život. To vím. Ten člověk nemá rád život, nemá rád sám sebe,“ vysvětloval tehdy Jaroslav Dušek. jeho slova vyvolala velký nesouhlas. Není divu, že tehdy ve veřejném prostoru vyvolal vlnu kritiky.
Anička: Psychosomatika ano, ale ne u všech
Anička Slováčková, která tehdy na jeho slova reagovala, souhlasila jen částečně. „To, co řekl pan Dušek, se mnou lehce zarezonovalo,“ řekla tehdy v podcastu Trefa do černého. Přiznala, že na psychosomatiku věří a na nějaké onemocnění „měla nastřádáno“. „Než jsem rakovinu dostala, tak jsem sama sebe nenáviděla a nenáviděla jsem život,“ přiznala tehdy s tím, že se i ona - podobně jako její stejně staré kamarádky - potýkala s psychickými problémy. „Možná to mohlo přispět k nemoci,“ svěřila se.
Jenže už tehdy se nad některými slovy Jaroslava Duška pozastavila. „Nesouhlasím, že je to něco, co by to onemocnění vyvolalo u všech lidí. Takhle to přece nelze říct. Děti, které zemřou na rakovinu tady chtějí být, milují život. A tvrdit, že nenávidí život nelze ani o mnohých dalších. Chápu sice pointu toho, co chtěl říct, ale nesouhlasím s tím. Nelze to globalizovat. Taková slova jsou strašně zlá,“ řekla tehdy Slováčková.
Už se nesžírala depresemi
Už během léčby a po vyléčení svůj přístup k životu změnila. „Nenechávám se sžírat depresemi. Umím se sebou pracovat a mám mnohem větší kontrolu nad sebou,“ popsala. Přiznala, že chodí na terapie a investici do nich považuje za nejlépe vynaložené peníze. „Také mám sama sebe a své tělo, které mne v tom nenechalo, mnohem radši,“ řekla tehdy.
Když onemocněla podruhé, překvapilo ji to. Už to nešlo vysvětlit tím, že by si nemoc znovu „přivolala“ nenávistí k sobě samé, stresem, ani černými myšlenkami, které ji sžírají. A o dost tvrději proto zareagovala i na dřívější Duškovy výroky. „Pokud jsem předtím váhala nad tím, co ohledně rakoviny v létě rozpoutal rozhovor s Jaroslavem Duškem, teď už ničemu z toho nevěřím. Je to prostě nějaké debilní nařízení shora, nebo možná zdola. Někdo prostě hodil kostkou a určil, kdo bude nemocný a kdo zdravý,“ řekla na podzim roku 2023 v rozhovoru pro magazín Téma zesnulá zpěvačka.
Alternativa, která škodí
Jenže jednoduché Duškovo vysvětlení sdílí i mnozí další lidé, zejména ti, kdo se pohybují v „alternativních vodách“. Na sociálních sítích jsem narazila například na široce komentovaný post Evy Peterkové, zdravotní sestry, která o sobě píše, že má „státnici z holistického, celostního přístupu k člověku“. To zní sice honosně, nicméně v Česku (a ani jinde v Evropě) v oficiálním systému nelékařských zdravotnických profesí neexistuje žádná atestace nebo akreditovaná státní zkouška z tzv. „holistického přístupu.“ O Evě Peterkové lze ale na internetu zjistit zejména to, že je jednou z autorek Deklarace sester k nátlaku na očkování, která vznikla v pandemii covidu-19 a z jejího facebookového profilu je zjevné, že často sdílí dezinformační média a zdroje.
Její text je plný odsuzování, a to zejména Aniččiných rodičů, kteří jsou podle ní vinni tím, jaký ji postihl osud. Nepovažuji za vkusné vkládat sem její závěry, nicméně uvedu alespoň shrnutí, které napsala: „Je to jako u 95 % žen s diagnózou rakoviny prsu. Tyto ženy umírají na léčbu, na nesnesitelnost života, který žijí, nikoliv na pár pomýlených buněk, které imunitní systém odmítá rozpoznat a z těla vyloučit (jak to dělá běžné všude jinde v těle tisíckrát každičký den)“.
Takové výroky, které dotyčný člověk ještě zaštítí „odbornou autoritou“, jakkoliv spornou, mohou napáchat obrovské škody. Tím, že dala onemocnění do uvozovek a tvrzením, že tito lidé umírají na léčbu, nám vlastně nepřímo sděluje, že tato nemoc neexistuje. Za všechno si můžeme sami nebo jsou tím vinni naši blízcí. Lidé, kteří takovým tvrzením uvěří mohou zanedbávat prevenci nebo vážné nemoci léčit s pomocí léčitelů či pseudoodborníků. Kolik škody ale může napáchat na duších těch, kdo vážně onemocněli nebo na jejich blízkých? Obávám se, že nepočítaně.
Méně souzení, více porozumění
Pokud chceme o podobných nemocech vědět, měli bychom mnohem více a s pokorou naslouchat lidem, kteří si jimi skutečně prošli a slyšet i to, co by dnes udělali jinak. Jejich vysvětlení nebývají tak úderná a nenabídnou nám jednoduchý recept na to, jak se onemocnění zaručeně vyhnout. Mnohem pravděpodobněji budou mluvit o těžkých věcech. A právě proto jejich slova často nechceme slyšet.
Anička Slováčková nebyla jen výjimečnou zpěvačkou, ale také někým, kdo dokázal otevřeně a autenticky mluvit o bolesti, o strachu i o naději. Tak, jak by se to člověk v jejím věku ani neodvážil očekávat. Vážila si života, věřila v jeho krásu a hodnotu – a to podle všeho až do poslední chvíle.
Je nebezpečné a necitlivé, když někdo jako Jaroslav Dušek zjednoduší tak závažnou a tragickou věc jakou je těžká nemoc na „nedostatek lásky k životu“, pak nejde o žádnou moudrost nebo duchovní osvícení, ale obyčejný soud. A těm by se měl člověk, který si rád říká „průvodce“, na hony vyhýbat.
Nemoc není ničí vina. A zdraví není odměna za správný životní postoj. Říkat lidem, že si za nemoc mohou sami, je projev obyčejné krutosti maskované za duchovno. A dospělý člověk by měl vědět, že ne všechno lze pochopit, vysvětlit nebo zabalit do motivačního citátu. Někdy je život prostě nespravedlivý. A v takových chvílích bychom měli druhé spíše držet za ruku a ne je soudit.
