Článek
Učit dějepis na střední škole není jednoduché. Pokud vyučujete na střední odborné škole, máte pouhou jedinou vyučovací hodinu týdně a od prvního do čtvrtého ročníku musíte probrat vše od pravěku po 90. léta 20. století. To je pořádný kus práce a těch letopočtů!
K tomu poslednímu se ale většina učitelů vůbec nedostane. Jedna hodina zkrátka nestačí. Když k tomu připočtete fakt, že ve třetím ročníku se žáci obvykle na celý červen odeberou na povinnou souvislou praxi a ve čtvťáku často končíte už v polovině dubna, nedá se to zkrátka stihnout. Výuka tak nezřídka končí nejvýše rokem 1945.
Jednotné osnovy jsou minulostí
Rámcové vzdělávací programy (tedy nikoliv jednotné osnovy, ty již od roku 2007 neexistují) umožňují pedagogům přizpůsobit výuku a zaměřit se na klíčová období, místo podrobného probírání veškeré látky. Program nedefinuje přesný rozsah učiva rok po roce, ale dává školám značnou volnost v tom, jak si jej rozvrhnou. I když pořád existuje určitý tlak na chronologický přehled od pravěku po současnost, školy mohou klást větší důraz na některá období podle vlastního zaměření. Osmnáct let stará novinka také vede k pedagogy k tomu, aby více pracovali se zdroji a používali moderním didaktické metody. Je doporučeno ustupovat od frontální výuky a umožnit žákům, aby si látku mohli „osahat“ a učili se rozumět tomu, jak historici pracují s prameny. To jsou kompetence, které žáky naučí kriticky myslet nejen o dějinách, ale i o současném dění.
Existují samozřejmě školy a pedagogové, kteří se novému způsobu výuky brání „zuby nehty“ a vyučují tak, jak jsou zvyklí, tedy dlouhým a často nudným přednesem kapitolu po kapitole. S žáky nediskutují o tom, která období jsou pro ně zajímavá a nestíhají zajít více do hloubky. Nicméně pasivní poslech dlouhých monologů obvykle nevede k pochopení souvislostí ani k rozvoji kritického myšlení. Naštěstí se dnes už stále více učitelů snaží o modernější výuku. Jejich studenti jsou pochopitelně motivovanější a snadněji se tak učí chápat třeba mechanismy, které formují společnost. Lépe se tak připravují i na to, aby se dokázali zorientovat v dnešním světě.
Více devadesátek
Z nedávného výzkumu agentury STEM se překvapivě ukázalo, že středoškoláky by nejvíce zajímalo, jak se žilo v 90. letech 20. století. Tedy období, které je ve výuce často přehlíženo. Jde přitom o dekádu, která formovala Česko i svět, ve kterém dnes mladí lidé žijí – ať už jde o divokou transformaci ekonomiky po pádu komunismu, rozvoj médií a popkultury, nebo první internetovou revoluci.
Devadesátá léta jsou ideálním obdobím pro práci s různými zdroji – dobovými médii, vzpomínkami pamětníků nebo různými popkulturními artefakty. Studenti mohou v hodinách třeba analyzovat tehdejší televizní reklamy, novinové titulky, dobové politické projevy nebo klidně i hudební klipy a přemýšlet díky tomu nad tím, jak se tehdejší společnost proměňovala.
Skvělou možností je i seznámení s metodou oral history – tedy rozhovorů s pamětníky. Mohou například oslovit rodiče, prarodiče nebo sousedy a zjišťovat, jak oni sami vnímali přechod k demokracii, ekonomickou transformaci nebo běžný život v 90. letech. Takový způsob výuky by jim umožnil učinit pro ně nedávnou historii mnohem srozumitelnější.
Nabízí se i práce s médii a dezinformacemi. Studenti mohou třeba porovnávat, jak různé noviny informovaly o stejné události, jaká slova a obrazy používaly, nebo jak se média v průběhu let proměňovala. Přirozeně by se tak učili analyzovat zdroje a rozpoznávat formy manipulace, což je dnes dovednost k nezaplacení.
Studenty by jistě bavila i výuka spojená s popkulturou. Jaké filmy a seriály tehdy vznikaly? Jak se lišila hudební scéna od té dnešní? Co se tehdy považovalo za „cool“ a jak se to proměnilo? Jak se lidem žilo bez mobilních telefonů a internetu? Co dělali ve volném čase?
Propast mezi generacemi
Pro dnešní Generaci Z, která vyrostla v digitálním světě, může být těžké si představit dobu, kdy internet a mobilní telefony v 90. letech byly prakticky nedostupné a až kolem roku 2000 se začaly masově šířit. I tehdy ale lidem sloužily hlavně k volání a SMS zprávám. Toto uvědomění jim umožní pochopit, proč starší generace, které 90. léta prožily, nechápou, jak zásadní roli dnes pro mladé hrají sociální sítě a neustálý přístup k informacím.
A může to působit i opačně. Když nejmladší generace přijde za staršími a začne se ptát na to, jak se žilo předtím, než přišla na svět, může to přispět ke změně pohledu starších na Generaci Z. Mohlo by jim to pomoci uvědomit si, že tato generace čelí naprosto jiným výzvám. Zatímco oni řešili hlavně ekonomickou transformaci a zkoušeli hranice svobody, dnešní mladí řeší dopady klimatické krize, mentální zdraví a silný tlak sociálních sítí
Dnešní mladí nejsou zase tak jiní, jak si často myslíme. Mají jiné priority a jinak přemýšlejí, ale platí to jen o nich? Každá generace je do velké míry utvářena svou dobou. A i to je pádný důvod, proč na školách konečně začít pořádně vyučovat nejnovější dějiny.
