Článek
Je konec školního roku. O známkách je rozhodnuto, a tak je čas i na trochu zábavy. Jezdí se na výlety nebo chodí na nejrůznější kulturní a vzdělávací akce mimo budovu školy, která je s blížícím se koncem června dětem už trochu těsná.
A také se vracejí staré učebnice a školáci dostávají nové - do dalšího ročníku. Někdy je čeká překvapení - jsou jim přiděleny knihy, ze kterých se učili už jejich rodiče. Nejen, že se za tu dobu nezměnil jejich obsah, ale dostanou skutečně knížku, kde je na zadní straně vepsáno jméno jejich rodičů, známých nebo třeba souseda. Ta zdánlivá drobnost ale výmluvně vypovídá o stavu současného školství.
Nostalgie, nebo lenost?
Na první pohled je to vlastně dojímavé. Dítě dostalo učebnici, kterou kdysi používal jeho rodič. Je to skoro jakoby se učil vedle něj, ale v jiném čase. Možná to povede ke zvídavým otázkám, jak to učení mamince či tatínkovi vlastně šlo, co je bavilo a s čím se potýkali. Do určité míry to možná svědčí i o tom, že dříve jsme do školství investovali více a máme tu ty tiché svědky - učebnice, které se nerozpadly ani po více než čtvrtstoletí – alespoň v některých případech.
Jenže často v tak dobrém stavu nejsou a měly být už dávno vyřazeny. Jenže školství nemá peníze a podle toho vypadají i pomůcky, které jsou dětem zdarma zapůjčeny. Především je ale na místě otázka: skutečně mají dnešní děti dostat to samé, co před 30 lety?
Zatímco se za poslední tři dekády svět měnil, děti dorůstaly a vlády se střídaly - v některých školách učebnice přetrvávají. Znamená to, že celou dobu děti učí totéž. V době, kdy se znalosti, dovednosti a potřeby rychle mění. Už dnes je jasné, že děti budou žít ve světě umělé inteligence a digitálních změn – a přitom se stále učí z knih, které vznikly v době, kdy byl internet „v plenkách“ a chytrý telefon vůbec neexistoval.
Napiš dopis kamarádovi
Některé věci se samozřejmě nemění. Základy matematiky, gramatiky českého jazyka nebo třeba vzorečky ve fyzice se nemění. Jenže v metodách výuky jsme se dávno posunuli jinam. Cílem je dnes rozvíjet vnitřní motivaci, vlastní tázání, praktické zkušenosti i vzájemnou spolupráci.
A proměnily se samozřejmě i reálie světa kolem nás. A přesto se v učebnicích českého jazyka objevují úkoly jako: „Napiš dopis kamarádovi“ nebo „Popiš, jak telefonuješ z budky.“ Přesto, že děti dopis nikdy nepsaly a nejspíše psát nebudou, a telefonní budku nikdy neviděly. V prvouce se objevují profese nebo pracoviště, které dávno zanikly nebo jsou vzácné. Naopak chybí ty současné - a budoucí - IT vývojář, datový analytik nebo asistent pedagoga. Tedy povolání, která znají a mohou tak látce nejen lépe porozumět, ale pochopit, že učivo, které je jim předáváno, patří do „skutečného“ světa.
Konzervace minulosti
A samozřejmě, že se stále objevují rodinné modely minulosti a tradiční rozdělení rolí. A tak je tatínek často v práci, zatímco maminka je doma a vaří. Děti jsou pak oceňovány především za to, že poslouchají dospělé autority a přizpůsobují se, místo aby se ptaly, zpochybňovaly nebo hledaly vlastní cestu.
Takový popis není jen nostalgický nebo staromódní – je i škodlivý. Děti si tak mohou vytvořit zjednodušené a omezující představy o tom, jak má vypadat rodina a kdo co „má“ dělat. Nevidí pak modely, ve kterých může být maminka vědkyně, tatínek na rodičovské, nebo dva otcové vychovávající dítě. Pro některé děti – například z neúplných nebo rozmanitých rodin – může být tento obraz nejen nesrozumitelný, ale i zraňující. Učebnice by měly ukazovat pestrost světa, ne jej redukovat na minulost, která už neplatí (a v mnohém neplatila ani dříve).
Dnešní realita je daleko pestřejší a děti ji v rodinách u svých kamarádů zažívají každý den. Ale staré učebnice ji nereflektují. Mohou si pak děti říct - ano, tohle učivo má smysl, protože je pro mne a pro dnešní svět? Nebo jim připadá jen jako něco nepraktického, zastaralého a vlastně nereálného? Pokud chceme, aby děti vnímaly školu jako místo, které jim dává smysl a připravuje je na svět, v němž budou žít – nemůžeme je učit z knih, které vznikly pro svět, který už neexistuje.
